Pohádka na dobrou noc

XII. Společně

Shiki vstal s poměrně dobrou náladou, a to i přes ten fakt, že toho velmi nenaspal a že se upsal k tomu, že sám něco uvaří.

„Am, May?" Zkusil hned po ránu u snídaně až příliš laskavým tónem.

„Co chceš?" Zjevně tím upoutal její pozornost, protože si přestala hrát s kocourem.

„No, kdybych ti dal peníze, nešla bys večer s kamarádkami třeba do kina?" Zkusil opatrně. Opravdu nestál o její přítomnost u dnešní večeře a většinu noci přemýšlel nad tím, jak ji dostat z domu.

Odpovědí mu byl tichý smích. Její bratříček se jí potřeboval zbavit, a to mu nedá tak snadno. „To záleží na tom, kolik by to bylo a v kolik bych se měla vrátit."

Povzdechl si. Věděl, že to tak bude. Sáhl do zadní kapsy kalhot, kde měl peněženku. Když sledoval její obsah, skousával si ret do krve. Měl tam několik bankovek, které by zajistily její nepřítomnost, ale jistější by bylo... položil na stůl před sebe kreditní kartu.

Následoval další smích. Dívka sebrala kartu ze stolu. „Vrátím se zítra, přespím u Ann."

Znatelně si oddychl. Sklidil ze stolu a byl čas vyrazit na autobus.

*

Den ve škole nenabízel mnoho prostoru k rozhovoru, protože ve většině hodin se věnovali testům. Vlastně za to byl docela rád, netušil, o čem by s ním mluvil. Proto vyjma ranního pozdravu, kdy Shiki dosedl na svou židli, byla další možnost k hovoru až během poslední hodiny.

Cítil, jak ho Max upřeně sleduje. Pousmál se i přesto, že ho ten pohled značně znervózňoval. Tak jako mnoho dalších maličkostí. Zoufalost nad tím, že by měl něco uvařit. Pozvání Maxmiliana k sobě domu...

„Jsi dnes neobvykle potichu. Neobvykle i na tebe." Pousmál se.

„Hm?" podíval se na něho.

Max se tiše zasmál. „Ale nic, tak na co se dnes večer můžu těšit? Samozřejmě mám na mysli večeři."

„No, to bych taky rád věděl." Vrátil mu tiché zasmání. „Raději tomu nebudu dávat žádný název, protože bůh ví, co z toho vznikne."

Maxmilian na něm sledoval neobvyklou nervozitu. Nebyl si tak jistý a už vůbec uštěpačný jako vždy. Přemýšlel, co mohlo stát za tou změnou. Už předešlý den vnímal ten rozdíl ve zprávách a pozvání na večeři mu téměř vyrazilo dech. I když měl dnes nějaké povinnosti, byl rozhodnut je zkrátit na nezbytné minimum, aby se co nejdřív dostavil k němu.

Naproti tomu Shiki přemýšlel, jak den co nejvíc natáhnout. Po škole musel do obchodu a mezitím cestou vygooglit nějaké příhodné jídlo, nejlépe takové, co se udělá samo. Doma bylo třeba uklidit a značkou ideál by bylo, kdyby ještě stihl rychlou sprchu a převléknout se. A to vše za necelé tři hodiny času, za předpokladu, že by Max dorazil kolem šesté.

Se zazvoněním se rozloučil a jak nejrychleji to jen šlo, spěchal do obchodu. Cestou skutečně našel recept, který se tvářil, že by ho mohl zvládnout i úplný amatér. Bohužel, zdání občas klame. Bylo už něco po páté, Shiki byl již převlečený a byt uklizený, zato v kuchyni to vypadalo jako by se tam odehrávala část válečného boje. Zakopával o zvědavého kocoura, sprostě klel, a ještě zapomněl koupit jednu zásadní surovinu. Naštěstí v dnešní době to nebyl takový problém a zakoupil si ji s expresním doručením v internetovém obchodě.

Domovní zvonek měl téměř problém překřičet hlasitou hudbu, kterou si v kuchyni ke svému kulinářství pouštěl. Další sprostá slova. Doběhl ke dveřím, aby si převzal nákup a rychle utíkal zase zpět aby se ta zvláštně vypadající hmota nevydala samovolně prozkoumat dům. Nevšiml si, že za sebou nechal špatně dovřené dveře.

Maxmilian celé odpoledne spěchal. Vše, co potřeboval zařídil, se snažil vykonat v co nejrychlejším čase, a tak už před šestou stál před domem. Chystal se akorát zazvonit, když si všiml nedovřených dveří, odkud se linula hlasitější taneční hudba. Tušil, že by neměl, ale bylo to tak lákavé. Protáhl se dveřmi a zastavil se až na hranici obývacího pokoje, odkud měl výhled do kuchyně. Opřel se o rám dveří a s úsměvem na rtech ho sledoval.

Shiki se pohyboval do rytmu hudby, míchal něco zvláštního tvaru i vůně v hrnci a zelenina na pánvičce se mu lehce připalovala. Rýžovou mouku měl na tvářích i vlasech. Celé to narušovalo jen občasné sprosté zakletí.

„Ahoj" pronesl, když usoudil, že nemá v rukou nic, díky čemu by si mohl ublížit, kdyby se lekl. Chlapec v kuchyni s sebou skutečně znatelně trhnul a podíval se na něho.

„A-ahoj...?" nechápal kde se tu vzal a už vůbec si neuvědomoval kolik je hodin. Oproti tomu si až příliš uvědomoval, jaký bordel je v kuchyni a že je celý ušmudlaný. Vypnul hudbu. „Nečekal jsem tě tak brzy."

„Stihl jsem to rychleji" opustil své místo ve dveřích. Lahev vína, kterou přinesl, položil na barový pult a přešel k němu do kuchyně. „Tak co to bude?" zeptal se s úsměvem a vybral mu několik smítek z

„Obávám se, že něco, co objednáme z restaurace. Zjevně jsem trochu přecenil své síly." Oznámil mu provinile a sledoval bublající hmotu v hrnci.

„Snaha se cení." Usmál se. „Navíc, to ještě můžeme zkusit zachránit, ukaž." Sundal si mikinu a přesunul se ke sporáku, aby zhodnotil množství napáchaných škod. „Kde máte skleničky?"

„Am, jo, tady." Pohnul se konečně z místa a sáhl do skřínky. Max o něco vyšší než on, se přes něho naklonil a hravě si podal dvě sklenky na víno. Věnoval mu další z okouzlujících úsměvů a otevřel lahev vína, kterou přinesl. Nalil do obou sklenek a část taky do hrnce. „Můžeš mi klidně pomoc" mrkl na něho.

„Dobře" vrátil mu úsměv. „Co mohu dělat?"

„Máš tu... cibulku? Nějaké maso? Kari? Med?"

„Jo, asi jo." Začal vyndávat jmenované na stůl.

Max si vyhrnul rukávy u trička, znovu, ale o něco tišeji zapnul rádio a začal krájet cibulku. „Můžeš zatím nakrájet to maso." Dočkal se jen přikývnutí, a tak společně pokračovali ve vaření. Max u toho stíhal použité nádobí ukládat do myčky a občasně upil vína. Po chvíli už kuchyní voněla směs cibulky, vína a kari.

Shiki se na okamžik zastavil, aby taky upil ze skleničky a jen po očku sledoval Maxovo počínání.

„Teď už se to jenom povaří a můžeme podávat." Usmál se a setkal se s jeho pohledem. Udělal několik kroků k němu a vzal si své víno. Z rádia se toho času linula klidnější skladba, Shiki v ní rozeznával skladbu od Hozier, Take Me To Church. Měl ji rád.

Maxmilian upil a odložil svou sklenku zpět na bar, sebral mu z rukou i tu jeho, aby s ní udělal totéž. Lehce ho zachytil za ruku a druhou mu dal okolo pasu. Jindy by to asi Shikimu přišlo úsměvné, možná drzé, ale právě teď ne. Opřel si hlavu o jeho rameno, vnímal jeho vůni. Švestky, skořice a bergamot. Společně se pohybovali v rytmu pomalejší skladby, překvapilo ho, když s ním Maxmilian udělal rychlejší otočku. Zasmál se a podíval se mu do očí. Byli tak zatraceně blízko.