Pohádka na dobrou noc

III. Maxmilian

Shiki nemohl uvěřit vlastním uším. Téměř ihned se mu vybavil odstavec knihy, kterou předešlý den objevil ve svém pokoji. To nemohla být pravda. Mohl to být snad nějaký další hloupý žert jeho sestry? Nebo to prostě byla jen opravdu hloupá shoda náhod. Přesně tak. Ten, kdo knihu psal prostě to jméno někde viděl a inspiroval se tím. Uzavřel ve své hlavě.

„Běžte si sednout pane Crossi, hodina začíná." Dodal na Shikiho reakci poněkud nedůtklivě profesor a než se vůbec chlapec pohnul z místa, začal s výkladem.

Shiki, ignorujíc postavu po své pravici se jen neochotně odebral do lavice na své místo. Zmoženě dosedl na židli a začal v batohu pod stolem lovit své zápisky z předešlých hodin.

Na volné místo vedle něho, které takto prázdné bylo po celý čas jeho stále krátkého studia na této škole, dosedla postava vysokého chlapce. Shiki skloněný pod lavici, stále hledajíc správný sešit, tento pohyb postřehl. Již s nalezenými zápisky v ruce se na židli narovnal a věnoval nevítanému cizinci jeden ze svých opravdu zlých pohledů, čímž se poprvé setkal s pohledem do jeho tváře. Měl tmavé, na pohled téměř černé oči. Obličej s ostrými, téměř aristokratickými rysy, rámovaly prameny černých, po ramena dlouhých vlasů a na jeho tváři se usadil trochu pobavený... úsměv?! Ten kluk se mu normálně vysmíval!

Byl ze všeho otrávený. Neměl možnost s profesorem mluvit. Četl tu hloupou knihu a doma ho denně terorizovala sestra.

Raději odvrátil pohled do svých zápisků. Nechápal, co se to s ním děje. Vždyť býval společenský, vtipný a oblíbený. Nesnášel lidi, co se utápěli v sebelítosti nad svým životem, vždycky byl toho názoru, že si každý může svůj život určovat sám a nyní se choval úplně stejně jako oni.

„Jak se jmenuješ?" vytrhl ho ze zamyšlení hluboký hlas.

„Do toho ti nic není a měl by ses raději věnovat hodině." Procedil Shiki skrze zuby, nevěříc, že dotyčný kdesi sebral mínění o tom, že se s ním snad bude bavit.

„Tohle už umím." Nenechal se odbýt. „A ty se tomu taky zrovna nevěnuješ, když se jen díváš do sešitu na stránku s učivem, kterou jste museli brát už tak před dvěma měsíci." Pokračoval svým klidným sametovým hlasem a jako korunku k tomu přidal úsměv.

Shiki se podíval do svých zápisků. Skutečně nedolistoval až na konec a tupě hleděl do zápisků někde z kraje sešitu. Ta myšlenka, že si toho cizinec všiml ho rozlítila ještě víc. Bez jediného slova našel stránku, kde zápisky končili a začal si zapisovat snad každé slovo profesora, doufajíc, že se tím vyhne jakémukoliv pokusu o konverzaci.

Oddychl si, když hodina skončila. Posbíral rychle své věci a vystřelil z lavice, jak nejrychleji to šlo. Chtěl profesora stihnout, než odejde, ale ten muž byl i přes svůj pokročilý věk opravdu hbitý a než se chlapec rozkoukal, byl z učebny pryč.

Nic se mu teď nedařilo. Provlékl si batoh na rameno a vyrazil ke školní jídelně. Platil sobě i sestře obědy, protože sám nebyl schopen uvařit téměř nic a byl si vědom, že oba potřebují alespoň jedno normální jídlo denně. Proplétal se davem studentů. Mnoho z nich mířilo domu, někteří na další přednášky, na koleje a jiní stejně jako on na oběd.

Škola to byla opravdu velká. Několik budov pro mnoho oborů jejichž studium škola poskytovala, školní ubytovna pro studenty dojíždějící z dálky, sportoviště, bazén, jídelna.

Nabral si trochu rýže s masem a ovocný salát. Se svým obědem se posadil k prázdnému stolu.

„Měl bys trochu víc jíst, jsi hrozně hubený."