Let me love you

Je to můj otec

Vešla jsem do obývacího pokoje k mým sourozencům. Všichni se na mě podívali, na malou chvíli se zdály nejistí mým výrazem.

„Omlouvám se," řekla jsem jim a Emmet se na mě zamračil.

„Co jsi provedla? Prodala jsi mého růžového jednorožce?!" vykřikl zhrozeně.

„Ne, ale tebe brzo prodám!" odsekla jsem a Rosalie se pousmála.

„Co se děje?" zeptala se mě.

„Měla jsem pochybnosti, prohlásila jsem, že ve mě vidíte ztracené štěně, co potřebuje pána, proto jste mě nevyhodili, že ve mě Jasper vidí jen náhradu za Alice, ale já ji nikdy nahradit nedokážu, já sem nepatřím," řekla jsem a cítila jak mi z očí stékají slzy.

Z vedlejší místnosti se vynořila Jane a pohladila mě po hřbetu ruky. Mý sourozenci se nad jejím chováním pozastavili.

„Proč si to myslíš?" zeptala se mě Rosalie.

„Lidé ve mě vidí zrůdu, vždy když mi někdo tvrdil, že mě má rád, tak mi nakonec ublížil, bojím se, že to dopadne stejně. Bojím se k vám připoutat, protože bych nezvládla sledovat jak odcházíte, nebo že Vám někdo ubližuje kvůli mě," řekla jsem jim a Emmet mi dal lehoulince pěstí do ramene.

„O nás se bát nemusíš, a nejsi pro nás štěně, na to už máme Jacka, takže ty můžeš být tak maximálně slepice," řekl Emmet a já se na něj nechápavě podívala.

„Slepice?" zeptala jsem se skepticky a všichni čekali, co z něj vypadne dál.

„No, jako papoušek bys byla moc ukecaná, kočka je moc náladová a poníka by mi Carlisle neschválil," řekl Emmet a já se musela pousmát. Do místnosti vešel Carlisle.

„Co se děje?" zeptal se a Emmet se usmál.

„Nic, Alex řekla Volturiovým o svých schopnostech a jelikož se tady nezabili do našeho příchodu ze školy, tak spolu budou vycházet," řekl a všichni zalapali po dechu.

„To bylo nebezpečné!" řekl káravě Carlisle.

„Už mě nebavilo tvářit se jako někdo, kdo nejsem," řekla jsem a sklopila hlavu.

„Dobrá, promluvíme si o tom později," řekl mi a do místnosti vešel Demetri s Jasperem, to mu to moc dlouho netrvalo.

Demetri se na mě usmál. Věnovala jsem mu malé pousmátí a pak jsem se vydala nahoru. Vlezla jsem si na střechu a sledovala jsem hvězdy. Chtěla jsem být chvíli sama a moje rodina to rozhodnutí respektovala.

Slyšela jsem, jak Jasper vešel do pokoje, ale nechtěla jsem ho teď vidět. Potřebovala jsem přemýšlet a najít řešení pro tuhle situaci. Nevěděla jsem, jak se mám Jasperovi postavit. Pohádali jsme se kvůli blbosti, reagovala jsem asi přehnaně, ale on taky.

Náš vztah je jedno velké asi. Alice mi tvrdí, že k němu patřím, ale je to opravdu pravda? Pokud bych dokázala Alici přivést zpět chtěl by se mnou vůbec něco mít společného? Alice je jeho a on je její, já jsem páté kolo u vozu, jen náhradník...

„Nad čím přemýšlíš?" ozvala se Alice po mém boku.

„Jsem tvoje náhrada. Jasper je tvůj Alice a ty to víš, co kdybych našla způsob jak tě vrátit?" zeptala jsem se jí a ona nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„Nic takového neexistuje, a pokud by se to náhodou povedlo, pravděpodobně by tě to stálo život. Pohádali jste se, ale má tě rád, potřebuje tě," řekla mi a pohladila mě po paži.

„Nepotřebuje mě, ale tebe, obě to víme," řekla jsem ji a Alice se vypařila. Vždy když dojde na vážné téma vypaří se, je to její odmítnutí se se mnou dohadovat nad správným řešením situace.