Úvod

26 2 0
                                    

„... obžalovaný Jessie Weber, je odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody, nepodmíněně. K tomuto rozsudku se nelze odvolat ..."

Zajímá Vás, jak se tohle stalo? Zkrátka jsem až příliš miloval. A milovat znamená, obětovat se. Dovolte mi přednes jednoho mého oblíbeného citátu, napsala jej jedna francouzská spisovatelka George Sandová. Když jsem ho onehdy poprvé četl, zapsal jsem si jej na samotný kraj sešitu. Ne, protože by se mi nějak zvlášť líbil, ale protože jsem ho tehdy ještě nechápal.

„Milovat, obětovat se, upustit od oběti, jen když je škodlivá těm, kdo jsou jejím předmětem a obětovat se zase v naději, že sloužíme pravé věci, to je láska."

Jmenuji se Jessie Weber, je mi devatenáct let a nelituji svých činů.

*

Loktem si otevřel dveře a stále mírně zadýchaný, nahlédl do pokoje. „Ahoj princezno."

„Jessie!" usmála se dívenka, sedíc na posteli, si kreslila do bloku.

„Něco jsem ti přinesl." Protáhl se mezerou mezi dveřmi a nohu je znovu přivřel. Ruce semknuté k sobě, ukrývajíc malý poklad došel až vedle postele. Dlaně pomaloučku odděloval od sebe.

„Zlatohlávek!" zaradovala se holčička. Nemohla se vynadívat na tvorečka v bratrových rukách. „Tohle bys ale neměl, určitě mu to není příjemné."

„Já vím, však ho taky zase pustím. To jen, abys mi ho mohla nakreslit." Pousmál se. Našel ho v trávě před školou. Celou cestu domu téměř běžel, jen aby dívce alespoň na okamžik vykouzlil úsměv na rtech. Nyní ho jemně usazoval do vysokých keřů šeříku, kvetoucích pod okny.

„Jessie, budeš mi chvíli číst?" podívala se na něho těma svýma modrýma očima. Nikdy by neřekl ne. Byl tu pro ni. On jí předčítal ze spousty knih pohádek a básniček, jež dívka vlastnila a ona mu vždy na druhý den, mezitím co byl ve škole, nakreslila něco z té pohádky. Mrzelo ho, když ji naposledy četl krásnou básničku o Zlatohlávkovi a dívka mu poněkud zkroušeně odvětila, že neví, jak takový zlatohlávek vypadá. Samozřejmě, že mohl najít knihu nebo fotografii na internetu, ale pro ni, by i kvetoucí růži v sněhu hledal, jen aby si k ní mohla přivonět.

„Samozřejmě. Která to bude dnes?" Přitáhl si naučeně židli k její posteli.

„Víš Jessie, dneska to bolí, zase maličko víc."

„Já vím, princezno." Pohladil ji po blonďatých vlasech. Bylo to jako dotek motýlích křídel. Pousmál se na ni, ale uvnitř sebe, křičel. Sáhl na stolek po knize, z níž předčítal včera.

„Jaký je den?" zeptal s Pú.

„Je dnes," odpovědělo Prasátko.

„Můj nejoblíbenější den!" řekl Pú.

*

Zvedl se od své sestry teprve, když se o ni přišla postarat jejich matka. S příslibem dalšího dne, vrátil knihu na stolek a odešel k sobě. Jeho školní věci i s batohem, letěli už naučeně do koutu. Škola pro něho začínala ránem a končila odpoledním zazvoněním. Navzdory tomu, zvládl nějak tak školou proplouvat bez větších problémů. Až na věčné poznámky o zapomenutých úkolech, protože ne všechny stihl ještě ráno dopsat, případně opsat.

Oblékl si džíny, tričko a černou mikinu přes hlavu s kapucí. Byla mu velká. Hodiny na zdi, ukazovaly něco po půl šesté. Pravý čas na to vypadnout, aby se nepotkal s otcem.

„Jessie, kam zase jdeš?" Odchytila ho matka v chodbě, akorát když se obouval. Její syn s vyšším věkem až příliš často opouštěl dům a kolikrát se vracel, až pozdě v noci. Bála se o něho, volala mu, ale vždy marně. Zákazy už dávno vzdala, vždy když se v krajních mezích k tomu uchýlila, bylo to s ním ještě horší. Nebála se, že by se nevrátil, na to až příliš miloval svoji sestru. Děsila ji spíš nevědomost toho, kam a s kým jde. Nic ji neříkal, o ničem s ní nemluvil.

„Ven." Sáhl na poličku pro své klíče a bez dalších slov za sebou zabouchl dveře. Neviděl důvod ji cokoliv vysvětlovat. Ona se měla starat hlavně o Ally, ta potřebovala její starost, ne on.

Jessie si až dlouhé roky poté uvědomil, jak moc v té době svým rodičům křivdil. V čase přelomu sedmnáctých narozenin, ve kterém se nacházel, skutečně věřil, že je nenávidí. Zdálo se mu, že nedělají dost. Nechtěl si připustit, že starost, jež má on sám o svoji sestru, mají i jeho rodiče, kteří k tomu museli řešit i mnoho dalších otázek, včetně těch finančních. Jeho otec docházel do dvou zaměstnání, aby uživil rodinu a pokryl alespoň část léčebných výdajů. Oproti tomu, nikdy nebýval doma. Jeho matka byla v domácnosti a starala se o Ally. Často se spolu hádali, několikrát do toho musel Jessie zasáhnout, protože jejich křik se rozléhal celým domem. Nechtěl, aby slyšela jejich hádky.

Teprve když zahnul za roh ulice vedoucí k jejich domu, vytáhl z kapsy kalhot zmuchlanou krabičku cigaret. Jednu z toho mála, co mu zbývalo, vytáhl a zapálil si.

„Hey, Jess" ozvalo se mu za zády. Dobíhal k němu vyšší, nakrátko ostříhaný, hnědovlasý chlapec ve značkové mikině. Uzmul od jeho úst cigaretu, aby si potáhl. Jessieho tím gestem značně rozladil. „Jdeš do Déčka?"

„Ne" dostalo se mu strohé odpovědi.

„Ale no tak, nebuď." Nenechal se tak snadno odbýt. „Zvu tě" zkusil s úšklebkem na rtech a mírně nadzvednutým obočím. Tušil, že takhle chlapce přesvědčí.

O několik okamžiků později, už společně přicházeli ke zchátrale působící budově, odkud vyhrávala hudba. Byla umístěna v jedné z těch "horších" částí města. Nacházelo se tu několik opuštěných domů, které ve skutečnosti zas tak opuštěné nebyly a asi dvě již nefunkční továrny.

Dveře se otvíraly a zavíraly, jak tudy procházeli lidé. Povětšinou to zde navštěvovaly nejrůznější ztracené existence a dalo se tu sehnat prakticky cokoliv.

Když se konečně skrze proudící davy dostali dovnitř. Jessieho udeřila do uší příliš hlasitá hudba. Těžký vzduch v celém prostoru byl prosáklý vůněmi alkoholu, cigaret a trávy. Přimhouřil oči proti ostrým světům a pátral jimi skrze místnost bez oken po známých tvářích.

„Kluci jsou vzadu" ukázal chlapec stojící vedle něho, do jednoho z rohů. „Dojdu nám zatím pro něco k pití." Mrkl na něho a vzdálil se opačným směrem.

Jessie se postupně prodíral davem do míst, kde tušil své přátele. Lidé do sebe vráželi, pokřikovali po sobě. Konečně se propletl největší skupinou tančících párů. Pramen přerostlých vlasů, který se mu uvolnil z nedbalého culíku si dal za ucho. Bylo mu horko.

„Jesse" ozvalo se hlasem jeho nejlepšího přítele. Seděl společně s několika dalšími u menšího stolku, který lemoval starý gauč, dvě křesla a pár sedacích vaků.

Pousmál se a s pozdravem dosedl do staré vysezené pohovky vedle Adriana.

„Dnes jsem tě tu nečekal." Usmál se na něho jeho přítel. Adrian byl opravdu krásný chlapec. Na rozdíl od až příliš hubeného Jessieho, měl úměrnou atletickou postavu. Zářivě modré oči kontrastovaly s temně černou záplavou, sestříhaných vlasů. Byl spíše mírné povahy, díky čemuž už mnohokrát dostal Jessieho z problému.

„Neměl jsem to v plánu. Potkal jsem Markuse." Natáhl se na stolek, aby se napil z Adriho skleničky. Pil jen kolu, kterou měl zřídka kdy míchanou s vínem.

„Nepij tu šťávu, přinesl jsem lepší." Dosedl vedle něho jmenovaný a vložil mu do ruky sklenku naplněnou čirým alkoholem. Už po pár locích se do Jessieho propadlých tváří nalila červeň a horko bylo neúnosné. Poposedl na svém místě, jak si přetahoval mikinu přes hlavu, tričko se mu vyhrnulo.

Zadíval se na zdánlivě bílou pilulku v chlapecké dlani, která se před ním najednou objevila. „Dej si, uvolníš se."

Anděl s křídly od krveKde žijí příběhy. Začni objevovat