Anděl s křídly od krve

IV. Kapitola

Tiše se zasmál vlastním pošetilým myšlenkám. Přesto v něm byl stále malý červíček, který ho nahlodával. „Kam utíkáš?" zachytil ho za ruku a stáhl si ho na klín. Pramínek vlasů, který mu padal do očí, mu dal za ucho. Jeho vlasy byly jako satén.

„Jess, co blbneš?" zapřel se rukama o jeho ramena. Odpovědi se mu nedostalo. Cítil na sobě jeho hypnotizující pohled, byl z něho nervózní. „Vážně, půjdu si dát sprchu a půjdeme s..." nedořekl, zabránily mu v tom Jessieho rty.

Zpočátku to byl dost nejistý polibek. Když ucítil mírný odpor jeho rukou na svých ramenou, odmítal se toho vzdát, bylo to skoro až magické, celým jeho tělem proběhlo známé mravenčení, rukou ho zachytil za šíji, prsty vplul do jeho vlasů a vášnivě se vpíjel do jeho rtů. Pobojoval se jazykem do jeho úst a cítil, jak se citelně zachvěl, vzedmulo to v něm šílenou vlnu vzrušení. Vždycky byl ten, kdo dával, teď měl navrch. Ten pocit ho zcela ovládal, opojený pocitem nadvlády hladovými polibky pustošil jeho rty. Adrian trochu zafuněl, jak měl nedostatek vzduchu a stále se snažil, alespoň minimálně se vzpírat proti jeho tělu. Ovšem pro Jessieho to bylo jako rudý praporek, unášel se ve zvláštní agonii chtíče. V podbřišku mu zacukalo, zachytil Adrianovy stále se vzpírající ruce a než se chlapec nadál, ležel zády na zemi na jakési umělé kožešině. Políbil ho na krk a kousl ho na to místo.

„Přestaň!" vzepřel se proti němu vší silou kterou měl, pomohl si i nohama, aby ho sundal ze svého těla a hned jak měl tu příležitost, mu vrazil facku. „Chováš se jako idiot!" vyštěkl proti němu, jindy tak mírný a laskavý chlapec.

„Ale no tak. Přeháníš, nikdo neřekl, že bych tě hned ohnul. Chtěl jsem se jenom... pomazlit." Následovala druhá facka a hlasitý odchod z místnosti.

Adrian chvíli zvažoval, jestli by nebylo nejlepší, kdyby ihned odešel, ale nevěděl, jak by to vysvětloval doma otci, kdyby ho náhodou potkal. Proto se raději zamkl v koupelně. Poté co se vysprchoval, odešel do obývacího pokoje, kde si ustlal na pohovce a za celý ten čas mu už neřekl ani slovo.

Jessie tedy odešel do svého pokoje, kde si lehl. Nepovažoval omluvu za nutnou, vždyť to byla jenom sranda, nechápal, proč to bere Adrian tak hrozně vážně. V poslední době se chová hrozně upjatě a je naštvaný kvůli všemu. Věděl, že je na něho naštvaný, ale Adrianovi ten vztek nikdy nevydržel moc dlouho. 

Když se probral druhý den někdy kolem poledne, po Adrianovi nebylo ani stopy.

Tak ať si trucuje kvůli pitomý puse! Pomyslel si hořce. Měl náladu pod psa a bolela ho hlava. Celé odpoledne nedělal nic, což ho znudilo a zprotivilo ještě víc. Na večer si dal sprchu, oblékl se a vyrazil do Déčka.

V sobotní večer byla budova snad ještě plnější než ten předchozí. Protáhl se až dozadu k jejich stolku. Jako obvykle tam seděl vyšší zrzek – Matyas, měl zapáleného jointa, kterého nechával kolovat a před sebou pivo.

Neměl na ně náladu, byl zkrátka rozmrzelý a nálady se mu měnily jako aprílové počasí. Odvrátil od nich pohled a přešel raději k baru kde si objednal vodku s ledem, kterou další půl hodinu usrkával.

„Vypadáš dost rozmrzele" ozvalo se mu vedle ramene. Ohlédl se za hlasem. Neubránil se mírnému úšklebku „Tos trefil".

Markus se opřel vedle něho o bar „Víš, že tě toho dokážu zbavit. Když teda budeš chtít." Několik chvil jen pátral v jeho očích. „Pojď se mnou" řekl mu důvěrně a dal mu ruku kolem ramen. Jessie se nebránil a nechal se vést někam za bar, prošli dveřmi, za kterými se skrýval menší salonek. Na kožené sedačce, která celé místnosti dominovala, sedělo několik chlapců i dívek „Tohle, mohou být tvoji noví přátelé, když budeš chtít." Věnoval mu Markus úsměv. Pár jich Jess podle tváří poznal. Chodili k nim na školu. Jiné neznal vůbec, byli starší než on. Působili uvolněně, sebejistě mezi sebou hovořili, vyzařoval z nich klid. Nepůsobili opile.

„Pojď" odvedl ho ještě kousek stranou k menšímu stolku. Bylo na něm odložených několik lžic, zapalovačů, kreditních karet a injekčních stříkaček. Jessimu se udělalo slabo. Přeci jen něco varovného se v něm na krátký okamžik ozvalo.

„Není se čeho bát Jessie, do ničeho tě nenutím, hm?" promlouval k němu s klidem, zatímco z peněženky vytáhl malý sáček, ve kterém byl na několikrát ohnutý stříbrný papírek.

„Co to je?"

„Sníh" pousmál se Markus. „Prostě ti jen bude dobře a pro jednou se nic nestane, hm?"

*

Jessie se dlouho necítil tak dobře. Seděl na gauči vedle Markuse a naslouchal cizím hovorům. Kouřil asi třetí cigaretu a sledoval dým, stoupající místností k ostrým světům, kde se rozplynul a zmizel. Zanechával za sebou jen ostrý štiplavý odér.

„Co se uklidit někam stranou a pobavit se?" byl mu v ten okamžik tak blízko, že cítil jeho horký dech na svém krku. Nenamítal. Potřeboval se vybouřit.

Vrátil se domu zničený a vyčerpaný. Přesně to potřeboval k tomu, aby jen padl do své postele a bez toho, aniž by dal šanci vlezlým myšlenkám, usnul.

Na druhý den se vrátila domu jeho matka s Ally. Jeho klid byl ta tam. Naopak se od rána cítil dost podrážděný. Odpoledne alespoň na chvíli zmizel u své sestry v pokoji, ve snaze uniknout matčiným otázkám na téma, jak se celý víkend s Adrianem měli. Ještě víc ho to pobuřovalo, protože Adrian se mu za celý ten čas vůbec neozval.

Lehl si k ní na postel a nechal si vyprávět jaké to bylo u babičky na vesnici. Ani tak kýžený klid nepřišel, rozčilovalo ho, když mu líčila, jak trávila večer s babičkou, protože jeho matka si vyrazila ven se starými přáteli. Proto chtěla, aby jel s nimi, potřebovala nějakého blbečka, který se o Al postará, zatímco ona si běhá venku.

Všechno ho deptalo. Cítil na sobě ten neklid. Adrian který se neozval, jeho matka zanedbávající péči o svou nemocnou dceru, jeho otec, který doma nikdy nebyl. Nestaral se.

„Už půjdu princezno, zítra ti budu zase číst." Políbil ji jemně na čelo a zvedl se od ní. Byla jediná, na kom mu záleželo, jediná, komu nesmělo být ublíženo.

„Jdeš ven? Není už pozdě?" odchytila ho matka jako vždy v předsíni, když si obouval boty.

„Odpadli nám hodiny, jdu zítra až později." Ohradil se netrpělivě.

„No, dobře. Jdeš s Adrianem?"

„Ne" prudce za sebou bouchl dveřmi.

Jessie bloudil okrajovou částí města asi hodinu, než ho nohy samovolně zavedly až ke klubu. Chvíli jen sledoval davy lidí proudící dovnitř a ven. Vždy tu bylo živo, klub nikdy nespal. Neměl otvírací, ani zavírací domu. Vždycky se našly ztracené duše, které potřebovaly, aby je hlasitá hudba a ruch stejně ztracených existencí vtáhl do víru a donutil zapomenout na starosti běžných dní.

Počítal kapky dopadající z děravého parapetu. Dvacet-tři.

Típnul cigaretu a udělal těch několik kroků, které rozhodly.

„Je tu Markus?" narazil hned u baru na osobu, která s nimi včera seděla v salonku.