Anděl s křídly od krve

V. Kapitola

„Jo, je vzadu" pokynula mu jen osoba hlavou a dál si ho nevšímala.

Přešel tedy za bar a prošel dveřmi do další místnosti.

„Jessie, co ty tady?" všiml si ho Markus téměř ihned a ušklíbl se.

Došel k němu až na krok. Zaváhal. „Nemáš něco?"

Markus se zasmál. I v tom smíchu byla cítit značná dávka ironie. „Takhle to nefunguje. Tahle zábava je dost drahá, to včera byl jen vroucný dar."

Chlapec sáhl do zadní kapsy kalhot a vytáhl několik zmuchlaných bankovek.

„Teď už by se o tom dalo polemizovat." Pousmál se afektovaně, převzal několik bankovek a strčil si je do kapsy. Oproti tomu vtiskl chlapci do ruky dva malé sáčky, který je s tichým „díky" uklidil do své kapsy.

„Promiň, kotě, ale dneska na tebe nemám čas." Líbnul ho, bez jakéhokoliv citu na tvář a odešel z místnosti. Jessie si jen povzdychl a opustil klub.

Ulice před klubem, byla nevlídná a prázdná. Jezdilo tudy jen minimum aut. A ti, co tudy projížděli, hledali jediné, došlo mu, když zahlédl na jednom z rohů jen nalehko oblečenou dívku.

Jessie nebyl z těch lidí, kteří se potřebovali pitvat ve svých pocitech, propadají se do nich a dělá jim to dobře. To, když se jich nemohou zbavit a mohou se litovat. Ale přesně to teď pociťoval. Tížil ho strach. Jeho vlastní budoucnost. Jeho mysl byla plna negativních myšlenek. Svět okolo něj se měnil, nebo možná byl úplně stejný jako vždy a jen on si to víc uvědomoval. Neuměl vstřebat realitu. Chtěl budoucnost, která bude veselá a bude přinášet naději. Ale žádná taková v jeho světě nebyla. Znal jen jediné východisko. Ten prchavý okamžik, kdy se cítil klidný, šťastný a netížily ho vlastní myšlenky.

*

Adrian celý víkend čekal, že se mu Jessie ozve. Až vystřízliví, až mu to dojde, až... Odmítal jako vždy ustoupit, být ten kdo zase přijde a bude dělat, že se vůbec nic nestalo. Chtěl slyšet jeho omluvu, vědět, že mu na něm snad záleží. Nic z toho se nestalo.

Snažil se soustředit na učení, ale měl plnou hlavu Jesse. Příliš mu na něm záleželo. Už dlouho. Nechtěl si to přiznat. Ztrácel se sám v sobě.

Když ho poznal, imponoval mu. Jeho vlastní otec byl vždy velice zásadový, mnozí by řekli, že až přísný. Proto mu ten drzý kluk, který všechny provokoval, bez ohledu na věk, nějak učaroval. Bylo to nové, nepoznané. Našli si k sobě cestu. Čím víc ho poznával, tím víc ho fascinoval. Následoval ho, hlídal a staral se o něj. Věděl, že nadevšechno na světě miluje svoji malou sestru. Dojímalo ho to, jeho starost o Ally. To, jak na ni každou chvíli myslel a mohl se přetrhnout, aby ji udělal radost.

Povzdychl si a přistihl sám sebe, jak si utírá slzy z tváře. Nechal to zajít příliš daleko. Bylo to mnohem snazší, když si nepřipouštěl, co k tomu klukovi s vlasy barvy slámy cítí. Jessie se změnil, možná i on sám si začal až příliš připouštět co jeho život obnáší, nebo snad za to mohl ten věk.

Neustále přecházel jeho občasnou náladovost, to že víc chodil do klubu, že začal pít tvrdej alkohol, když začal kouřit, když poprvé zkusil trávu. Když si začal potají do pokoje vodit holky. Později, když se sám nechal chlapci vodit domu. Někdy... už mu po pár sklenkách bylo snad i jedno s kým jde. Adrian nechtěl být jen další na pořadí. Jednonoční zábava jeho opilého stavu. Urazilo ho to. Zklamalo.

Všechno to do té doby přehlížel, jen pro ten cit. Přerostlo ho to. Byla doba, kdy Jessie dal na jeho slova, ale ta byla dávno pryč.

V pondělí šel do školy sám. Nezastavil se u něho tak jako každé ráno. Nechtěl už ustupovat, potřeboval, aby se Jessie probral. Ale ten, se vůbec toho dne, ve škole neukázal. Ani následující dny.

*

V pondělí ráno, zahrál na matku divadlo, že mu není dobře, aby ho omluvila ve škole. Několik dalších dní toho, že ho tam nebudou postrádat využil, a tak se namísto školy jen toulal venku. Z toho si nakonec odnesl teplotu, bolest v krku a další omluvenku, na úkor toho mu byl odepřen přístup k Ally, protože se nesměla nastydnout. Byl z toho mrzutý a obecně se jeho nálada pohybovala okolo bodu mrazu. Jen občas si dovolil se nechat vytáhnout z letargie pomocí stříbrných papírků. Dláždil si pomalu cestu do pekla, neuvědomoval si tu skutečnost.

Několik dalších dní bylo opravdu pochmurných.  Následující čtvrtek odpoledne v domě osaměl. Otec byl v práci a hned tak po ranní hádce, jeho příchod neočekával a jeho matka byla s Al na pravidelné kontrole v nemocnici. Měl horečku, žaludek v křečích, bolela ho hlava, byl unavený a užíralo ho vlastní myšlení. Už nedokázal uvažovat střízlivě. Vzal několik svých poctivě uložených bankovek a oblékl si mikinu. Věděl, co potřebuje, co ho z toho vytáhne a matně, naštvaný sám na sebe, si uvědomoval, že se řítí do problému a snad by to měl zastavit, pokud to ještě vůbec jde.

Z myšlenek ho vytáhl zvuk domovního zvonku. „Adriane..." neskrýval své překvapení z toho, že ho vidí, ale právě nebyla nejlepší doba.

„Jessie, já... můžeme si promluvit?" Zkousnul si ret a zadíval se na špičky svých tenisek.

„Pojď dál" ustoupil ze dveří a nechal ho projít. Adrian si při prvním pohledu na něj všiml, jak zuboženě vypadá. Byl nepřirozeně bledý, snad ještě hubenější, jestli to vůbec bylo ještě možné a měl kruhy pod očima.

„Já. Doufal jsem, že se ozveš, ale když jsi se ani neozval, že jsi nemocný..." jeho hlas zněl trochu zoufale, dlouho sám se sebou rozmlouval, zda opět ustoupit a jít za ním, ale nějak ho nahlodalo vědomí, že Jessie jednoduše nikdy neustoupí.

„Já? To ty jsi bez jediného slova odešel. Byla to jen pusa Adriane. Jsi přehnaně přecitlivělý. Neustále mě jenom poučuješ – tohle nedělej, s ním se nebav, nepij tolik, nekuř tolik! Proč s nimi spíš?! Co je ti vlastně po tom, co dělám?!" netušil odkud se ta slova berou. Byl přeci rád, když ho viděl stát na prahu jejich domu, proč s ním tedy teď jednal takto. Cítil strašný nával vzteku, vztek především sám na sebe. Sledoval jak osoba naproti němu, během toho, co na něho křičel, s sebou několikrát trhla a jeho modré oči se lesknuli.

„Jessie" překonal ten šok ze všech těch výčitek, dokázal překonat tu zlost, on přeci ustoupil a přišel si s ním promluvit a tohle mu bylo oplátkou. Tušil, že to má nějaké postranní důvody, takový nebýval. Nikdy nebyl zlý a agresivní. „Mohu ti pomoc, ať se děje cokoliv."

„Já nechci a nepotřebuju tvoji pomoc! Ničí pomoc! Nic vám do mě není! Dejte mi sakra už všichni pokoj!!!" Teď už skutečně křičel na celý dům. Musel pryč, nemohl to napětí vydržet.

„Kam jdeš?" Bál se zeptat, téměř se obával se i pohnout, ale musel.

„To víš sám moc dobře!" Odsekl mu, sebral své klíče ze stolu. Sotva udělal krok ke dveřím, Adrian ho chytil za paži. „Nechoď tam, prosím."

„Nebudeš mi říkat co můžu a co ne!" Začínal být hysterický. Vytrhl se mu.

„Jessie přestaň! Podívej, co se sebou děláš! Už to nejsi ty, když to nechceš udělat pro mě, udělej to pro Ally! Ovládni to, dokud to jde! Takhle Ally jen ublížíš!!!"

Napětí posledních dní se na něm podepsalo. Jessie se přestával ovládat. Ta poslední slova ho rozpálila. Hbitě udělal těch pár kroků k němu a vrazil mu pořádnou facku. „Nenávidím tě!" Sykl a při pohledu do jeho očí, ze kterých čišelo najednou plno strachu, spousta potlačovaných slz a ponížení, na okamžik zalitoval a stáhl ruku zpět. Jako by se zase na několik okamžiků jeho mysl stala jasnou. Nikdy dřív ho neuhodil... co se to s ním stalo?