Minulosti Neuteceš (POZASTAVENO)

1.

Neuvěřitelné, úžasné, nepřípustné.

Nespočet lidí oblečených v bílých laboratorních pláštích, formálních i vojenských oblecích seděli ve velké místnosti, jejíž barva je krémově bílá. Ti všichni patřili k těm nejlepším, vysoce postaveným osobám svého oboru. Šepot linoucí se mezi nimi jen potvrzoval neuvěřitelný fakt...

,,Uklidněte se." Ozval se muž, který byl ředitel vedoucí výzkumného centra. Byl to člověk usazen téměř v čele místnosti s padnoucím oblekem a zachmuřeným výrazem.
Postavil se a vzal na sebe pozornost všech přítomných. Atmosféra zhoustla a nikdo nevěděl co říct. Po chvíli ticho prolomil ředitel a znovu promluvil. Po druhé už jeho hlas nebyl tak pevný a sebejistý, spíš se trochu třásl.
,,Budeme dále pokračovat v tomto zasedání. Žádám, aby nás hlavní mluvčí vědeckého výzkumu přesněji obeznámil s výsledky."

Ředitel se poněkud neelegantně svalil zpátky na své místo. Očividně byl stále otřesen z toho neuvěřitelného faktu. Z toho co teď vyplave na povrch... Z toho co už věděl dávno předtím něž tuto poradu zvolal...

Jediný vysoký, poněkud mladý muž v laboratorním plášti se zvedl ze svého místa. Upíraly se na něj všechny oči místnosti. On se sebejistým krokem se vydal do čela místnosti a doprovázel ho jen tichý klapot jeho podrážek.
Když se zastavil, zaujal místo tak, aby ho všichni dobře viděli.

,,Dobrý den jsem doktor Williams a jsem hlavní mluvčí projektu, ve kterém se snažíme vynalézt lék na všechny nemoci. Doposud se nám ho nepodařilo najít. Spousta z vás se domnívalo že je to nemožné. My však děláme velké pokroky, ale narazili jsme na menší problém. Nedávno když jsme hledali nové adepty pro projekt, narazili jsme na dva, kteří měli s našimi látkami problém. Oba dva byli ze stejné Země i města... To je na nich pozoruhodné. Když jsme jim do těla vpravili doposud už vyzkoušenou látku, která by neměla škodit po asi hodině jsme zpozorovali velmi neobvyklé a podivuhodné reakce."

Dr. Williams spustil krátkou nahrávku, která vznikla ten den, tu hodinu, kdy se na oba dva adepti dostali do laboratoře. První se na obrazovce objevil mladý muž, který vypadal docela nenápadně a nijak zvláštně.
Později i žena středního věku. Až na její bizarní účes, o kterém by se většina lidí domnívala, že by si ho nechal udělat jen blázen, byla také v naprostém pořádku.
,,Tito dva si prošli několika sluchovými, očními, hmatovými, psychickými i fyzickými testy s žádnými zvláštními výsledky."

Potom pustil Dr. Williams další nahrávku, natočenou hodinu vpravení látky do těla.

Byl zde vidět tentýž muž zachycený na minulé nahrávce. Choval se agresivně a nejpodivuhodnější na něm byly ty zářivě, zlutě, svítící oči... Jeho tělo se moc nepodobalo tomu praktickému.
,,Vidíte ty obrysy čtyř nohou? Když se blíže podíváte uvidíte i mírně prodloužený obličej..."
Místností se začaly ozývat neduvěřivé a i nadšené hlasy.
,,Takže je to pravda!"
,,To je absurdní."
,,Tohle není možné!"

Všichni utichli až když se ozval ředitel, který byl z tohoto zasedání nejspíš hodně vyčerpaný.
,,Uklidněte se prosím a nechte doříct pana Williamse svůj výklad."

,,Děkuji. Takže jak jsem říkal, vidíte ty nepatrně vypadající známky zvířete? Jsem si jist že ano. Stejné potíže se vyskytly i u druhého adepta, tedy ženy kterou jsme již viděli. Vím že je to absurdní a vypadá to jako z nějakého sci-fi filmu... Ale je to pravda. Tyto známky se objevili u těch dvou. Později jsme experimentálně přibrali ještě asi 10 lidí. Všichni byli úplně jiní, jak věkově, tak i vzhledově, či povahově , jediné co je spojovalo bylo to stejné místo usazení. Po vpravení látek do těla jsme zpozorovali stejné reakce jako předtím... Nikdy jsme se z tímto případem nesetkali. To město je něčím výjimečné a my musíme zjistit čím."

,,To nemůže být pravda." Ozval se někdo. Mezi ostatními panovaly různé konverzace o tom co se stalo, co to může být a co s tím vědecká výzkumná laboratoř udělá.

Bohužel to pravda byla. Laboratoř vytvořila asi 12 zvláštních lidí, zvířat... Myslela si že tímto udělá velký pokrok... Jenže ono se to nějak vymklo kontrole... Jsem Natte Sanchéz a jsem jeden z těch kteří jsou odsouzení k životu v zapomnění, v nezmapovamé oblasti o které nikdo kromě nás a laboratoře neví.

Vždy když se kouknu do zrcadla a vidím ty tyrkysově zařící oči přepadne mě smutek. Jak já bych si přála kdyby byly tmavě hnědé, modré prostě obyčejné. Toto přání se mi, ale asi nikdy nesplní. S tímto faktem už se, ale vyrovnává nespočet lidí. Vždyť jsme vlastně celé město... Všechny... Všechny do jednoho nás naočkovali tou podivnou látkou... Teda... My si mysleli že je to povinné očkování. Jak já ty sadisty v bílých pláštích nesnáším.
Mysleli si že budeme vyspělé město silnějších, bystřejších či rychlejších lidí. Jenže jakmile přestali zvládat nápory našich požadavků, stěžováni a vzpour, radši nás nechali na pokoji a naše město obestavili několika desítkami, možná i stovkami hlídkami... Nejspíš z armády a hádejte? Odešli. Nechali nás bez povšimnutí ať si děláme co chceme, hlavně ať se nedostaneme pryč za hranice.
Sice to nevypadá tak hrozně, ale není lehké se odsud dostat.