Stíny lesa

3 kapitola

 Nabrala jsem do rukou nádherně studenou ranní vodu z jezírka a omyla si obličej.  Čím dál víc si začínám zvykat na to ticho a ten klid. Pátci si v korunách stromu popěvují, srny a ostatní lesní zvěř si mě nevšímá a jen tak se prochází i poblíž mě. Je to nádhera je pozorovat, vždy skoro nedýchám, abych je náhodou nevyplašila.
  Najednou mě, ale něco z mého rozjímání vyruší. Někde poblíž zapraská větvička. Hned se zvednu do podřepu, kdyby bylo nutné někam rychle utéct, nebo zaútočit. Naslouchám zvukům přírody. Tady se nikdy nic neschová. Znovu se něco ozve a tentokrát mi na hlavu spadne trocha jehličí. „Sakra !“ zakleju si sama pro sebe tak, aby pro nebylo slyšet. Ale jak už jsem říkala “Ani nejtišší hlásek v lese se neschová.“
  Počítám v duchu..raz..dva…tři !!! Vstanu z podřepu a namířím kapesní nožík proti potenciálnímu nepříteli. „Proboha, neblbni polož to.. uklidni se.“ Řekne a napřáhne ruce ke mně, aby mi ukázal, že nemá žádnou zbraň, kterou by mě v nejbližší době chtěl ohrozit.
  Ustoupím před ním pár kroků dozadu na místo, kde prosvítá nejvíc slunce mezi větvemi. Jde za mnou. „Jakpak se jmenuješ maličká ?“ zeptá se mě. Mám mu odpovědět nebo ne. Nechám otázku viset ve vzduchu. „Neumíš mluvit ? To je v pořádku, můžeme se domluvit i klidně pomocí pantomimy.“ Usměje se na mě, ale já na něho ne. Pořád ho pozoruji. Už sem tady v tom lese tak zatraceně dlouho a sama, že mi to vlezlo na mozek a chovám se jako zvíře. „Aspoň na mě přestaň mířit tím nožíkem, prosím.“ Přiblíží se ke mně, ke světlu. Vidím ho lépe, než předtím i když je den, stále v lese není dostatek světla. Jen úzké paprsky.
  Je celkem pohledný. Černé havraní vlasy dodávající temnou barvu jeho tmavě modrým očím, kterými se na mě pronikavě a zamyšleně dívá. Jeho rty, lákající k polibku. Pod jeho  přiléhavým trikem se rýsují dokonale vyrýsované svaly, stále napjaté a připravené mě sevřít, kdybych chtěla utéct. Je jedním slovem naprosto dokonalý, je to můj bůh, kterého jsem si vysnila. „Opravdu mi neřekneš ani své jméno ?“ zeptá se mě ještě jednou, ale jemněji.
  Dám ruce s nožíkem k tělu a nožík zase zpátky složím a dám do kapsy. „Kathrina, a ty ?“ Kývnu k němu hlavou. „ Kyle. Prostě jen Kyle.“ Odpoví. Hm, Kyle. Krásné jméno, pomyslím si. „Ehm..máš nějaký úkryt nebo něco ? „ přeruší moje myšlenky. „Proč se ptáš ?“ narovnám se. „Pozoruju tě už delší dobu. A bez úkrytu bys nepřežila.“ To si ze mě dělá srandu. Propaluju ho pohledem. „Tak to bylo kvůli tobě, když mi ten srnec pláchnul ? To bylo kvůli tobě, když sem nemohla spát ?! To jsi byl ty, kdo mi ukradl oštěp a to jen kvůli tobě jsem si musela vyrobit další ?!“ Můj klidný hlas přecházel do výkřiků. „Hold jsem v pozorování dobrý. A ten srnec pláchnul kvůli tobě, ne kvůli mně.“ Mrknul na mě a obešel mě. „Jak kvůli mně ? Skoro jsem ho měla !“ Zastaví se a otočí se ke mně čelem. „Vítr maličká. Tvůj pach a vítr vytvořili něco, čemu se říká pach lovce. Tvoje kořist tě prostě a jednoduše ucítila.“ To se mi jen zdá, on se mi jen zdá !
  Otočím se a jdu směr můj úkryt. Je mi jedno, že jde za mnou. Stejně ví, že ho mám. Určitě to ví celou dobu, když mě pozoroval, ale proč by se na něj pak ptal ? No, to je jedno.
***
Mám celkem hlad. Žaludek se mi kroutí hlady. Zakručí mi v břiše a Kyle se na mě otočí. „Máš hlad ?“ Zavrtím hlavou a automaticky odpovím „Ne, nemám“ Kyle nadzdvihne obočí „Mě se to zdálo, jako že máš hlad. Ba přímo umíráš hlady.“ Sakra, ten kluk je hroznej. Vidí až do mého žaludku, skoro doslovně. „Dobře trošku mám hlad. Nestihla sem nic nasbírat.“ Sklopím pohled a zadívám se ven z úkrytu. Začíná se stmívat, trvalo mi delší dobu než jsme sem došli a než jsem se uklidnila. „Na ! Vezmi si.“ Hodí po mě… veverku ??! „Aaaa…panebože ! Tys po mě hodil mršinu !. Ježiš marjá …..“ odhodím tu odpornou věc zpátky k jeho nohám a sednu si k ohništi, které ještě nehoří. Zmateně se na m podívá a pak se začne šíleně smát. Sem z něho vytočená.
 „Čemu se jako směješ ?“ vrhnu na něj vražedný pohled a snažím se rozdělat oheň. „Ale, že tě ten hlad přešel nějak rychle, princezno.“  Napíchne veverku na klacek a jde si sednout vedle mě. Odsunu se od něj. „Tak zaprvé, hlad mě vůbec nepřešel  za druhé neříkej mi princezno a už vůbec si ke mně nesedej !!“ Rozhodím rukama a nechtěně odhodím zapalovač pryč. Sakra vyklouzl mi. Kyle se na mě jen pobaveně podívá, zvedne se a dojde pro zapalovač.
„Měla by jsi se uvolnit, maličká.“ Podá mi zapalovač a znovu si ke mně sedne. Odfrknu si a konečně se mi rozhoří oheň. Kyle ad něj strčí veverku a opéká jí jako špekáček. Otřesu se nad tím a dívám se ven z úkrytu.

„Nedáš si se mnou ?“ drkne do mě jemně Kyle ramenem a pohodí hlavou směrem k veverce. Hlad se mi zatím stupňoval a opravdu začínám mít velký hlad. „Uhm..dobře.“ zamumlám. Kyle mi podá veverku na klacku a já se do ní zakousnu. Chutná to sice neobvykle, ale mě to kupodivu chutná. „Hej nech mi taky něco, otesánku !“ hraje si na uraženého, ale pak se usměje.
  Nakonec veverku sníme, no větší část sním já. Zatím se setmělo a je tma. Osvětluje nás jen světlo ohně a my mlčky sedíme. „Ehm..jsem celkem unavená, asi si půjdu lehnout.“ Řeknu vstanu od ohně a kráčím k mé “posteli“.  Kyle jen přikývne a pozoruje mě.
 
Už skoro spím, když v tom se moje lůžko trochu prohne. Nesouhlasně zamručím a otočím se k němu čelem. „Myslíš, že po jednom, ani ne celém dni si tohle můžeš dovolit ?“ zašeptám a pozoruju jeho siluetu. Usměje se a zase vstane. „Jen jsem víc sebevědomí, zvykneš si.“ Zašeptá mi zpátky a lehne si k východu z úkrytu. Pousměju se nad jeho chováním a konečně usnu.
***
„A pozór. Vstáváme ty naše sluníčko !“ zavřeští Kyle a hodí po mě jakési bobule. „Panebože, zbláznil jsi se ? Měl bys vědět, že nerada vstávám.“ Kyle si něco zabručí pro sebe. Přetočím se na druhý bok a chci zase zaspat, ale jeho ruce mi to nedovolí. „Co zas děláš ?!“ protestně vypísknu a otevřu oči. „Nic.“ Řekne jednoduše a přehodí si mě přes rameno.  Chvilku ho bouchám pěstmi do zad, ale když vidím, že to nepomáhá přestanu  beznadějně zůstanu viset na jeho rameni.
  Skoro bych i znovu usnula, ale ne. Ten pitomec se najednou zastaví a začne mě sundávat. Co mí jako v plánu ? Hned po mé myšlence jsem to zjistila. Ani nepočká až začnu zase protestovat a hodí mě do jezírka. Celá mokrá, překvapená a nakvašená se vynořím a zůstanu na něj koukat s otevřenou pusou. „Už se vaše velectěná osoba uráčila pořádně probrat ?“ uchechtne se a zkříží si ruce na prsou. No to si ze mě dělá srandu. Tak on si ze mě bude ještě utahovat ? To mu nedaruju ! „Ano, už jsem vzhůru jako ranní ptáče !“ odpovím mu nazpátek a deru se z vody na břeh. „Já bych spíš řekl, že jsi odpolední ptáče.“ Znovu se usměje. Protočím nad jeho chováním očima a vylezu na břeh. „Víš co bych teď nechtěla ?“ zeptám se ho a provokativně se usměju. „Ehm…to nevím“ pokrčí rameny a koumá mě pohledem. „Být na tvém místě !“ vypísknu vesele a obejmu ho. Né proto, že bych k němu něco cítil, nebo ho měla ráda, ale prostě proto, že když jsem mokrá já tak bude i on ! „Ty seš totálně praštěná, mám tě tam snad hodit znova ?“ Vezme mě pod nohama a jednou rukou mě přidržuje mezi lopatkami. Běží do jezírka a hodí mě tam znovu.  V tom se vynořím a strčím mu hlavu pod vodu.
  Blbneme ještě chvilku ve vodě, dokud si něco neuvědomím. Vždyť ho ani neznám a hraju si tu s ním jako malá a copak sem zapomněla na to, že tu v tomhle lese přežívám ? Že nejsem na dovolené ?
  Vylezu beze slova z vody a jdu zpátky k mému úkrytu, tedy už našeho úkrytu. Kyle nic neřekne a ani se za mnou nerozeběhne. Zůstal ve vodě asi poznal, že potřebuju čas pro sebe.
 Když jsem v našem úkrytu, sundám ze sebe všechno oblečení, kromě spodního prádla samozřejmě. A pověsím ho na provázek. Ano, na ten provázek, který jsem našla v batohu.
 Sedím tam a říkám si co si vezmu na sebe než to uschne ? V tom se tam objeví Kyle bez trika a věší si věci ke mně na provázek.
  „Ehm..“ odkašlu si. Kyle na mě zaměří svůj pohled. „Jejda, musí ti být zima. Počkej chvilku.“ Někam odběhne. Sednu si ven na zem a trochu se sluním, i když je slunce už slabé a moc nesvítí, i tak mi je trochu teplo.

 Za nedlouho ke mně doběhne Kyle a říká „ postav se a dej ruce nahoru.“ Protočím nad ním očima a udělám to. Ani nevím, proč se před ním nestydím, asi proto, že sme stejně sami a musíme přežívat. Ale měla bych se stydět…..vždyť  je to jedno tady zákony civilizace neplatí ! Zvednu ruce nad hlavu a Kyle mi něco přes ně  přetáhne. Přetáhne mi to přes hlavu až pod zadek. „Teď už nezmrzneš.“ Usměje se a sedne si na zem, kde jsem před chvílí seděla já.
  Půjčil mi nějakou mikinu. Asi je jeho. „Kde jsi jí vzal ?“ zeptám se ho a přisednu si k němu. Pokrčí rameny „Prostě jak jsem tě pozoroval, tak jsem měl svoje útočiště na jednom stromu a vzpomněl jsem si, že tam mám mikinu. Nic víc jsem ani neměl.“  Přikývnu a mlčky sedím tak jako on.

A je to tu. Další kapitola vaší oblíbené story. Doufám, že se vám líbí, a že vás zaujala. Máte nějaké připomínky nebo něco jiného ?-piště do zpráv. Jinak jak si myslíte, že to bude pokračovat ?  Budu ráda za každé vote a komentář. (jinak na obrázku je Kyle, jak vyhlíží na les)
vaše Equstrian-eliss ♥