Stíny lesa

2 kapitola

Prodírala jsem se lesem neuvěřitelnou rychlostí. Do cesty se mi, ale na neštěstí připletla kláda. Vykřikla jsem a spadla na nos. "Zatraceně !" ulevím si.

  / Už jsem v tomhle lese tři měsíce ! Čáry vyryté do kůry stromu tomu svědčí./

  Zvednu pohled od hlíny a zaujme mě jakýsi předmět. Vstanu a jdu k němu. Hele batoh ! Čapnu ho a dám si ho na záda. Třeba v něm bude jídlo, nebo oblečení a nebo mapa !  Zajásám nad svými myšlenkami a jdu lesem ke své jeskyni.

   Ano, mojí jeskyni. Trochu jsem jí vyhloubila, udělala si ohniště a z jedné větve šňůru na prádlo. Jak jinak bych ho asi usušila. No nemyslete si, že ho neperu, nebo že neprší. To vážně ne !

  Dokonce jsem našla spoustu větví, kůry a takové pevné traviny a z toho jsem si udělala postel. No "postel" . Spíše je to shluk větví a kůry svázaných dohromady travinou a na nich je položený mech.

Došla jsem k jeskyni a shodila batoh ze zad. Rychle jsem ho začala rozepínat a vyndávat předmětu co v něm jsou. Oh, kapesní nůž ! Ten se hodí vždy. Provázek, pevný provázek a občanský průkaz....? No na ten se podívám později.

  Po jídle a vodě ani památky, ale za to tu je oblečení ! Je tu mikina bez zipu, černá a nůžky, hřeben, dokonce i zapalovač ! Jej ! Vstanu a poskočím si štěstím. Vezmu hřeben do ruky a začnu si rozčesávat vlasy. Sice to bolí, trhá mi to spoustu vlasů, ale zase si na chvilinku přijdu civilizovaně.

  Po chvíli sáhnu na občanský průkaz.. Čí pak asi je ? Ukradla jsem snad někomu ten batoh ? Pohladím občanku po hřbetu a otevřu ji na potřebné straně a čtu : Příjmení : Mayels, Jméno: Kathrine, Datum narození : 23.11.1997, Rodné číslo: 976228/0163, Místo narození : Kalifornie, Státní občanství: Česká republika.

   Hm...kdo to je ? Podívám se na fotku v rohu. Dívám se na ní, přivírám oči a snažím se rozpoznat osobu. Najednou ztuhnu a vybaví se mi odraz ve vodě. "Počkat...t-to nemohu být já !" zašeptám si sama pro sebe a zadívám se na fotku mnohem pozorněji. Ano, jsem to já. Shodovalo by se to. Medový odstín vlasů, jantarové hnědé oči a neposlušné pramínky vlasů padající mi do tváře. Najednou si vzpomenu na ten den.

 / Bylo mi patnáct a šla jsem si poprvé sama něco zařídit. Šla jsem si na úřad udělat občanku. Byla jsem celkem nervózní. První krok k novému životu. K životu ke kterému patří větší zodpovědnost.
  Čekala jsem než přijdu na řadu. Konečně se asi po půl hodině ukázalo mé čekací číslo. 116 ! Vešla jsem do kabinky. Ptali se mě na různé věci. Rodné číslo, jméno a tak dále. Nakonec mě vyfotili a já jsem si už ani nepamatovala jak jsem se dostala ven před úřad. Byla jsem šťastná. Za ani né tři týdnu budu mít konečně něco se svým jménem a fotkou ! Poskočila jsem si a běžela domů. Doslova běžela ! Bydlíme jen kousek od náměstí, centra všeho dění a tak jsem si mohla dovolit běžet bez toho, abych se zadýchala.
  U našeho domu jsem se zastavila, respektive u domů mých prarodičů. No vlastně panelového domu. Zazvonila jsem a děda hned věděl, že potřebuju odvést domů. Těšila jsem se do svého pokoje a na to až budu mamce vyprávět mé pocity z dneška. /

 Dívám se stále na fotku a v hlavě mi víří tolik myšlenek, že mě z toho rozbolí hlava. Zahodím občanku a přitáhnu si kolena k sobě. Kolébám se sem a tam. Vždy mě to uklidní.

                                                                ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦

   Rozdělala jsem oheň a sedla si k němu. V jedné ruce jsem držela bobule a druhou je nabírala a postupně si je vkládala do úst. Nejsou jedovaté, to vím. Vzpomněla jsem si totiž na jednu poučku říkávala jsem si jí, když jsem byla malá :          

                                                                                     Žluté a bílé,                                                                                                                                                               čeká tě smrt.                                                                                                                                                          Fialové a modré,                                                                                                                                                     přeju dobrou chuť !

Jsem ráda, že si začínám aspoň na něco vzpomínat. Sice jen na maličkosti, ale mě to dělá radost.

   Dojedla jsem bobule a lehla si na postel. Pořád nemohu uvěřit tomu, že znám své jméno "Kathrine, Kathrine Mayels." To jméno jde dobře vyslovit. Jak asi zní, když ho vysloví nějaký kluk ?  Snad se to jednou dozvím...... A co když mě nenajdou ?! A co kdybych...tu zůstala a narazila na nějakého kluka ?! Žili bychom spolu..... ale no tak nebuď naivka a pesimista v jednom ! Okřiknu se v duchu, protočím nad svým myšlením panenkami, otočím se a usnu.

Tak máte tu další kapitolu, bohužel se mi psát nějak moc extra nechce..to znamená, že budu asi přidávat mnohem mééně  častěji... Snad se vám to líbí i když je to krátké :) Jinak asi cca za 3 měsíce možná by vás mohlo potkat překvapení, které se teď ukrývá a vyjímá na mém počítači :D
Pac a pusu vaše Equestrian-Eliss ♥