Stíny lesa

1 kapitola

   Měla jsem pocit jako po pádu z 10 patra panelového domu. Cítila jsem se rozlámaně, ale i přes všechnu bolest jsem pootevřela oči. Moc jsem toho neviděla. Rozhodla jsem se pohnout. Zahýbala jsem nejdřív prsty a po té celou paží. Bolelo to. Takovou neuvěřitelnou bolest jsem nikdy necítila.          Zapřela jsem jednu ruku do země a následně i druhou. Pokusila jsem se vstát, ale neudržím ještě rovnováhu a spadnu ke stromu. Počkat. Stromu ?! Poprvé se narovnám a rozhlédnu se. Kde to jsem ? Všude jsou stromy..jehličnaté stromy. Z toho usoudím, že budu v nějakém jehličnatém lese. "No páni ty jsi, ale hlavička !" řeknu si v duchu.....
   Nevím proč, ale nahání mi to tu hrůzu, bojím se, snažím se rozpoznat cokoliv ve tmě, jakékoliv vodítko, ale nic. Seberu se a rozeběhnu se dál do lesa. Bojím se, chci co nejdál. Nohy mě, ale neposlouchají, je to jako bych běžela s řetězy kolem kotníků. Táhne mě to k zemi a opravdu po pár minutách běhu spadnu. Jsem vyčerpaná. A to jenom po chvilce běhu. To jsem před chvíli vstala a už nemůžu ? Co to se mnou je ? Přemýšlím jak dál zvednout se a utíkat, nebo to vzdát ? Než si stihnu vybrat jde na mě znovu únava a já usnu...

                                                          ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦
   
    Dalšího dne se probouzím a plánuji si program dne. První na řadě...v tom mi zakručí v břiše. Dobře jako první co dneska udělám je, že si seženu potravu. Mohli by tu být přece nějaké bobule. Zvednu se a vydávám se hledat cokoliv k snědku. Za dne to tu není tak hrozné, ale i tak pořád nechápu kde to jsem a jak jsem se sem dostala.
Nejspíše po hodině to vzdávám. Přece už bych něco našla za tu dobu. Sedám si ke keříku a začnu u něj dolovat. Myslím, že jsem se o tomhle keři někdy učila, prý se jeho kořeny dají dobře konzumovat. Konečně se k nim dohrabu, ale teď nastává problém, že je nemám jak vyndat, useknout nebo cokoliv udělat abych je mohla sníst. Začnu rychle přemýšlet. Je až zvláštní co je člověk schopen kvůli jídlu udělat. Nakonec mě napadne, že kdybych našla dost dobrý ostrý kámen, mohla bych to useknout. Doběhnu k jedné skalce kolem, které jsem šla a vzala jeden kámen. Je středně velký a hodně ostrý. Vezmu jej a dám si ho do kapsy. No nedivte se, že mám kapsy, když mám na sobě taky maskáče a tam je spoustu kapsiček., aspoň mě to tak přijde, že jich je tam hodně.
Když se vrátím zpět je všechno tak jak to bylo před mým odchodem. Kleknu si ke keříku, napřáhnu se a zasáhnu kořen. V celku dobře jsem ho trefila, takže už ho mohu jenom tak odlomit. Ááá, konečně jídlo. Oddechnu si a strčím kořínek do kapsy. Ne nebudu ho jíst teď. Ne, když je na něm hlína. Nejdříve budu muset najít vodu. Ach ano voda ! Málem jsem zapomněla na to že mám úplně sucho v krku. A hledání začíná od znova.
     Vodu stále nenacházím. Jiný by jí už našli díky vlhkosti půdy nebo výborného orientačnímu smyslu, ale já ho jaksi postrádám. Podívám se na oblohu. Za tu chvíli co hledám vodu se zatáhlo. Doufám, že bude pršet. Obrátím se a pokusím se dostat někam k okraji lesa. Vlastně ani nevím jestli tu nějaký okraj lesa je. Sem v háji. Jdu dál lesem s domněnkou, že najdu nějaký úkryt.
    Po chvíli se to opravdu povede. Zajdu tam a položím si tam kořínky. Vyjdu zpět ven. Nebe už je hodně zatažené. To bude asi opravdu pršet. Rychle seberu nějaké větve co najdu na zemi a donesu je do úkrytu. Měli by stačit na celou noc. Teď to chce jen nějaký další kámen. Nebo...hmm. Zamyslím se a raději vezmu z jednoho suššího stromu kůru a na zemi jehličí. Zaběhnu zpět do úkrytu a vše tam položím. Zapomněla jsem se zmínit, že ten úkryt je taková malá skalka uvnitř vydlabaná, z venku to je jako skála a zevnitř je to plné hlíny a dá se to zvětšit. Já ho, ale zvětšovat nebudu stačí mi takhle velký a určitě mě už hledají. Zaženu myšlenky zatřesením hlavy a rozložím jehličí na kus kůry. Jako malá jsem chodila do skautů, takže bych asi měla být schopná rozdělat oheň. No není to tak lehké jak to vypadá, ale nakonec se mi to po dlouhé době povede. Pomalu přikládám větvičky a začínám se ohřívat. Venku už slyším první kapky deště a tak přiložím do ohně co nejvíc větviček a uvelebím se u něj. Pořád nemohu přestat myslet na to co tu dělám a vlastně....kdo vůbec jsem ? Já sem zapomněla i své jméno. Chytnu se za hlavu a nahmatám pár slepených pramínků. Poprvé se opravdu zamyslím nad tím vším a opatrně se dotýkám hlavy. Když se podívám na dlaň pomocí světla z ohně uvidím ještě nedokonale zaschlý strup. Sáhnu si znovu na to místo a na ruce mám krev. Takže...já jsem spadla ? Nebo mě někdo uhodil ? To kvůli tomu si nic nepamatuji ? Je to dost mrzuté, ale to je život. Sakra ! Chci vědět kdo jsem a co se stalo ! A co mi kdo udělal....jak jsem se sem dostala, nebo dostanu se odsud ? V hlavě mi zní tolik nezodpovězených otázek, až z té psychické námahy opět usnu.
   
  Není ani ráno a já už jsem vzhůru. Dívám se do pomalu zhasínajícího ohně a přemýšlím jestli mám jít pro další větvičky. Nakonec se, ale stejně rozhodnu pro něj dojít.
  Postavím se na nohy a napřáhnu ruku ven z úkrytu. Neprší, to je skvělé zjištění. Jdu k jednomu stromu, který je nejblíž a rozhrnu jehličí. Je tam fakt velký nános, což znamená, že tam budou suché větve. A opravdu ! Vyhrabu pár větví a jdu zpátky do úkrytu, kde znovu rozdělám oheň.

                                                               ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦

   Nikdy bych nevěřila, že budu v lese sama. Budu muset rozdělávat oheň a chodit denně pro něco k snědku. Tentokrát jsem si vytvořila provizorní  oštěp. Pokud to tedy mohu tak nazývat.
    Celou noc jsem pak nespala a snažila se vzpomenout na to kdo jsem, čím jsem byla. Když jsem tak přemýšlela napadlo mě i to, jak asi vypadám ? A pak jsem přemýšlela i o tom jak to zjistit. Včera pršelo, to znamená, že musí být všude možně kaluže, a že z těch kaluží bych mohla vzít i vodu.
   Chodím lesem a snažím se najít nějakou lesní mýtinku. Na mýtinkách je vždy roste tráva, svítí tam více světla a vždy tam musí být studánka nebo cokoliv kde je voda.
   Dnes to podle vlhkosti hledat nemůžu, ale určitě někde najdu zvířecí otisky, jelikož tam chodí pít, tak bych mohla najít cestu. No a podívejme se na to. Po chvíli ty otisky opravdu najdu. Bohužel mě zavedli, ale někam úplně jinam.
    "Hmm, to je zvláštní, Tady najednou ty otisky mizí." řeknu si více méně pro sebe a skloním se k nim blíže. Opravdu. Nevedou nikam dál. Co když je tu nějaká šelma, nebo že by tu byli lidé ? Rozhlédnu se kolem dokola. Najednou, ale něco zapraská, nějaká větev. Prudce se otočím a čekám co přijde. Nic. To je podezřelé. Pokrčím nad tím rameny, ale nepřestávám být ostražitá.
       Vrátím se zpět po stopách. Díky tomu, že jsem, ale úplně myšlenkami jinde zatočím jinam a ocitám se na..."Lesní mýtina !" křiknu nadšeně a poskočím si. Jsem šťastná. Rozeběhnu se k malé skalce co tam je a podívám se do vody. Málem jsem se lekla jak jsem vypadala. Tak tohle jsem já ?
    Mám hnědé vlasy na slunci, až medový odstín.Mé oči jsou tmavé. Nerozliším jestli jsou hnědé nebo už spíše víc do černa. Vlasy mám sepnuté a to jsem si myslela, že je mám krátké. Stáhnu gumičku z vlasů. Jsou dlouhé, dopadají mi až na záda. No nejsem zase až taková ošklivka. Usměju se na sebe do vody.
      U vody sedím značnou dobu. Vyndavám si z vlasů větvičky, jehličí a vše možné co jsem si tam za těch pár dní nachytala. Po té se poprvé napiju. Hltavě polykám doušky té nádherně chladivé vody. Nabrala bych si ji i s sebou, ale nemám ji do čeho nabrat. Přemýšlím jak to tedy udělat. Pak mi něco vnukne nápad.
    Vytáhnu z kapsy ten kámen a na stromech do kůry udělám značky kudy se sem dostanu. Tak to by mohlo stačit.  Cestou do úkrytu jsem ještě nasbírala pár kořínků, větviček a svým provizorním oštěpem chytla jednu ještěrku. To by mohl být dobrý oběd.
  Vše si dám do úkrytu, větve srovnám na ohništi a znovu vyjdu před úkryt. Není to zas tak hrozný, ale pořád doufám, že mě někdo hledá. Nevím kdo by to měl být, ale určitě mám rodinu co se o mě bojí.
   Nasaju vlhký vzduch do plic a opět vydechnu. Jdu nasbírat nějaké větší větve a kůru. Spousty větví a kůry.

                                                              ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦           

   Je to teprve druhý den, ale mě to přijde jako neuvěřitelně dlouhá, nekonečná doba.
    Rozdělám si oheň a připevním si na oštěp ještěrku. Sice to měl být oběd, ale to sbírání větví bylo také na dlouho. Takže mám aspoň večeři.
   
   Ještěrku jsem snědla skoro na jedno kousnutí, ale hlad to utěšilo. No nikdy bych neřekla, že ještěrka může chutnat jako kuře. Mňam !

  Večer jsem nespala, pozorovala jsem oheň a přikládala tu a tam do něj. Hlavou se mi honí jako každý večer  miliony myšlenek. Dnes je to, ale jiné. Už vím jak vypadám, ale nevím jak se jmenuji. Nevím zda mám rodinu, přítele a hledají mě vůbec ? Doufám, že se mě jen někdo nechtěl zbavit. A co když chtěl ? Měla jsem být mrtvá ? Zatřepu hlavou, abych zahnala nežádoucí myšlenky a zvednu se. Opřu se o stěnu úkrytu a koukám ven. Pozoruji nebe a sta tisíce hvězd, které na něm září. "Někde tam jsou, někde za těmi skalami. Někde mě určitě hledají." řeknu jen tak do vzduchu a jdu k jednomu stromu, na který si udělám kamenem terč a házím na terč šišky. Aspoň něco se tu dá dělat na zahnání nudy.

                      Toto chci věnovat všem kamarádům :) takže pro The_Silvera, pto  snoopyho a pro lucylovedream a pro lochys :) fakt mě nutíte psát :D zvlᚍ ty tři mršky ! :D  takže děkujte jim za new story :)