Stíny lesa

6 kapitolka

  Probudila jsem se vedle Kyle. Moc hezky hřeje přes noc a mě pak není zima. Otočila jsem se k němu čelem a dívala se na to, jak pravidelně oddechuje. Jak jeho hruď stoupá a zase klesá. Je to nesmírně uklidňující pocit.
  „Dobré ranko princezno.“ Zavrtí se Kyle a zachraptí rozespalým hlasem. „Dobré ráno.“ Usměju se a přitulím se k němu. Možná bych mohla..mohla ho políbit. Mohla s ním být. V tom mě políbí na čelo a obtočí si kolem mě své ruce. Cítím se bezpečně.
  „Kyle ?“ špitnu. Zamručí. „Myslíš, že bych mohla jít pro něco k snědku ?“
„No jestli chceš tak utíkej….“ Řekne a pustí mě. Stoupnu si na pevnou zem a jdu do lesa. Prodírám se houštinami a hledám něco k snědku..no vlastně ani hlad moc nemám. Spíš jsem si potřebovala jít vyčistit hlavu, Kyle mi jí pěkně zamotal. V tom něco uslyším. Přikrčím se v houští a ani nedýchám. Čekám dalšího člověka. Od té doby co se zjevil Kyle je všechno možné. Blíží se to. Je to blíž a blíž. Pevně sevřu ruce v pěst a chystám se bránit.
  Z houští nakonec vyskočí zajíc, daleko více vyděšenější než já. Překvapeně na něj koukám, ale nakonec si oddechnu a narovnám se.
  To byla, ale ta největší chyba co jsem mohla udělat, protože mě někdo popadl za pusu a trup. Stáhl mě zpět do houští. „Jestli cekneš tak uvidíš !“ pohrozí mi sametově temným hlasem. Rozklepu se. Jak bych mohla křičet nebo něco říct, když pro samý strach jsem snad zapomněla i mluvit. Jen ležím a vytřeštěně se koukám kolem sebe. Jen jeho nevidím. Stále mám jeho ruku na svých ústech. Sakra ! Tak ať mě aspoň pustí, potřebuju se nadechnout zhluboka.

 Po nějaké době jsme se konečně zvedli, teda on se zvedl a mě vytáhl na nohy. „Kde táboříš ?!“ zeptá se mě drsně a dá svou ruku pryč z mé pusy, ale druhou rukou mi pevně sevře zápěstí. Nic jsem mu neřekla, bez hnutí stojím a jen na něj zírám. Přijde mi povědomý. „Tak mluv !!“ začne zvyšovat hlas a stisk nebezpečně zesílí. „Au…“ syknu a chytnu jeho paži, svou volnou rukou. „Ty seš fakt k ničemu“ pokroutí nade mnou  hlavou a řekne to až moc klidně. Z nenadání se mnou, ale mrští o zem. Bouchnu se do hlavy a dopadnu tvrdě na ruku. Potlačím potřebu ulevit si na něm slovními urážkami a místo toho si sednu a držím si ruku. „Tak budeš mluvit ?“ výhružně se na mě zeptá a už, už svírá dlaň v pěst a napřahuje se. „ Dobře ! Dobře. Jen mě nech prosím !“ vzlyknu a kousek se oddálím. Vítězně se usměje a zvedne mě ze země. „Takže kudy ?“ Ukážu prstem směr, kterým se máme vydat. Vyrazíme, on vpředu a já klopýtám za ním. Má sílu.

 Došli jsme k mému úkrytu. Sice jen tak, že je nadohled, ale jemu to zřejmě stačí. Asi jste si mysleli, že vymyslím nějaký plán. Dobře promyšlený, ale ne. K čemu by to bylo ? Stejně, tak či tak bych mu neutekla. Tak jsem ho sem dovedla, doufajíc, že Kyle si poradí. „Tak co je ? Chtěl jsi sem dovést jsi tu. Tak mě pust !“ Jsem už docela podrážděná. A to vážně hodně. No hlavně jsem taky naštvaná, zoufalá a hlavně mě nějaký magor “unesl“ !! „Ne, určitě jsi tady nebyla sama. A buď zticha nebo nás objeví!“ zabručí a pozoruje dál náš úkryt. To mě nenapadlo. Podívám se na něj, pak směrem od něj a znova na něj. Moc si mě nevšímá. Fajn super příležitost. „KYLE !!!!“ zakřičím zplna hrdla. „Ty malá potvoro !“ Vlepí mi takovou facku, že se mi snad otočila hlava o 360 stupňů. Nevím proč, ale i přesto jsem na sebe hrdá. Kyle mě určitě slyšel.
  Ležím na zemi a oddechuju. Ta facka byla vážně hodně silná. Sáhnu si proto na místo kam mě uhodil. Nahmatám něco lepkavého. Podívám se n prsty. Krev ! On … on mi tohle způsobil. Sakra. Vždyť by mě mohl i jednou ránou odrovnat.
  Najednou mi začínají docházet všechna nebezpečí, co se mohou stát. To sem vážně tak blbá ?! Chci se na něj podívat, prozkoumat jeho tvář. Jenže, když se otočím vidím jen……….. pokračování příště

Ok, ok..není to dlouhé..a ani jsem to nedokončila a mám tohle v počítači asi 2 týdny, ale tak....není nálada/čas/nápady...prostě se fakt omlouvám, ale tak máte tu aspoň něco :) užijte si to :3
vaše nachlazená Equestrian_Eliss