Tábor [Martinus Gunnarsen]

5.

Probudila jsem se uprostřed noci. Rukou jsem nahmatala telefon a podívala se na čas. 2:38.

Telefonem jsem si posvítila, abych zjistila, jestli holky leží v posteli. Když jsem zahlédla všechny tři, jak spokojeně chrupkají v postelích, uklidnila jsem se.

Dalších několik minut jsem se převalovala v posteli a nemohla usnout. Proto jsem se rozhodla, se jít trošku provětrat ven.

Vyhrabala jsem se z mé vyhřáté postýlky, vytáhla si nějaké delší tričko a vyšla z chatky. Zavřela jsem dveře a nadechla se. Miluju ten čerstvý vzduch.

Vydala jsem se nějakým směrem a přemýšlela nad vším možným. Doufám, že nenajdu žádného vedoucího. Přeci jenom je něco kolem třetí hodiny ranní.

Nějakou dobu jsem se houpala na houpačce, také jsem šla kolem lesa. Můžu říct, že jsem se bála, aby na mě něco nevyskočilo, ale to nebudeme rozebírat.

Když jsem procházela kolem hlavní budovy a měla v plánu jít zpátky do chatky, moje oči si všimli osoby sedící na trávníku. Mé nohy se zvědavě vydaly za ní.

Vůbec jsem netušila kdo to je, ale jak jsem přišla blíž poznala jsem blonďáka s černou mikinou na sobě. Chtěla jsem se otočit a jít do chatky, ale moje nohy byly jak zmražené a nechtěly se hnout. Nejspíše mě nezaregistroval. Najednou se ozvalo fňuknutí. Počkat on brečí? Slyším dobře?

Opatrně jsem se vydala k němu a sedla si vedle něj. To už mě zaregistroval, utřel si slzy a koukl na mě. Jeho čokoládky zaplňovala slaná voda, která se chtěla dostat ven.

,,Stalo se něco?" optala jsem se. ,,K čemu by ti to bylo?" nasadil tu svojí masku alá vůbec mě nezajímáš. Jen jsem si povzdechla a koukla před sebe.

Najednou jsem nechtěla odejít. Vedle něho jsem se cítila tak.. uvolněná. Jeho přítomnost mi dodávala teplo.

Slyšela jsem další fňuknutí. Já se na něj podívala a objala ho. Právě teď jde moje nenávist stranou. Objal mě nazpět a mnou projela vlna energie. Začal mi vzlykat do ramene a já ho konejšivě hladila po zádech.

,,Promiň" zamumlal a odtáhl se. ,,Já jen potřeboval něčí objetí" koukl na mě. Já se jen pousmála a roztáhla ruce na náznak toho, že ho chci obejmout. Hned na to mi vplul do náruče.

,,Řekneš mi, co se stalo?" koukla jsem na něj jen prosíkem v očích. Na to jen záporně zavrtěl hlavou. ,,Fajn.. ale ulevilo by se ti"

Povzdechl si ,,no jo" já se jen usmála a drkla do něj ať pokračuje. ,,Asi ti holky řekly, že mi umřel otec" koukla na mě a já přikývla. ,,Když jsem byl malý, měl jsem s ním dokonalý vztah. Dokonce lepší než s matkou. Mohl jsem se mu se vším svěřit a dokázal mi vždycky pomoct. Když umřel, matka začala brát drogy a pít alkohol. Začala střídat chlapy jak ponožky" řekl.

Omluvně jsem se na něj podívala ,,musí být hrozné mít v rodině někoho takového" on si začal hrát s flaškou od piva ,,moc mi to nevadí, přeci jenom já na tom nejsem o moc lépe. Ale když piju a tak, přestanu myslet na všechno a cítím se v pohodě. Nejhorší ale je, že má sestra má leukémii. Slíbil jsem taťkovi, že se jí ta leukémie už nevrátí a kdyby náhodou ano, pomůžu jí zase z toho pryč. Před pár hodinami mi volali z nemocnice, že se zhoršila a nedávají moc šanci tomu, že se uzdraví. Já místo toho, abych jí pomohl, trčím tady" složil si hlavu do dlaní a začal plakat.

Přišoupla jsem se k němu a začala ho konejšivě hladit po zádech. ,,Určitě se z toho dostane. Věř tomu. Je silná a zvládne to"

Dalších pár minut jsem ho tam uklidňovala. Nevadilo mi to. Naopak ho chápu, každý by se z tohoto složil.

Právě teď mi nepřišel jako ten nafoukaný blonďák, který střídá jednu za druhou. Přišel mi jako hodně fajn kluk, který má city a záleží mu na ostatních.

Nakonec jsme si povídali o všem možném a docela hodně se nasmáli. Můžu říct, že ten jeho úsměv je dokonalý a nádherný. Kdybych neseděla na zemi, nejspíše by se mi podlamovala kolena.

,,Není ti zima?" optal se, když si všiml, jak se klepu. ,,Trošku. Ale to nevadí stejně už půjdu" pousmála jsem se a začala se zvedat. ,,Nastydneš" podotkl, stáhl mě zpátky na zem a nandal mi jeho mikinu.

,,Teď bude ale zima tobě" namítla jsem. ,,Nebude. Bude mě hrát dobrý pocit"

Po nějaké té hodině jsme usoudili, že by bylo nejlepší se alespoň trochu prospat. Proto jsme vstali a vydali se do chatek. Chtěla jsem, aby Tinus šel rovnou k sobě. Ten mi to ale vymluvil tím, že to má po cestě, tak prostě půjde se mnou ať už se mi to líbí jak chce.

,,Tak.. asi ahoj?" nervózně jsem se na něj koukla. ,,Ahoj. Zítra" usmál se, zamával mi a vydal se k sobě do chatky. Já se otočila a zalezla do chatky. Lehla jsem si pod peřinu a usla.

Všichni mají Martinuse jako toho nepříjemného debila, který se neumí chovat k holkám. Možná to je pravda, ale ke mně se teď choval tak mile. Jsem ráda, že jsem mohla poznat jeho druhou stránku.

Hallo alle sammen!
Tahle kapitola je trochu kratší, ale tak snad nevadí. Každopádně přežijte zítřejší školu!💖
✨Terry✨