Tábor [Martinus Gunnarsen]

38.

Už jsou to dva dny od té doby co jsem se vrátila z táboru. A co jsem za těch 48 hodin stihla? Úspěšně ignorovat Martinusovi hovory a  zhlédnout plno filmů. Řekla jsem, že mám zbytek prázdnin skončit u filmů a to já taky dodržím. To že budu na konci prázdnin jako kulička nějak přežiju.

Opět se ozval zvuk mého telefonu a já tak byla nucena stopnout rozkoukaný film.

Na nočním stolku jsem nahmatala telefon a pohlédla na svítící obrazovku. Martinus. Co bych mohla čekat že. O co se k sakru snaží?

Jako pokaždé jsem to típla a odvrátila pohled zpět na svůj notebook, kde jsem film opět pustila. To by mě ale opět nesměla vyrušit vyzváněcí krabička na mém stolku.

Naštvaně jsem telefon popadla a hovor mu přijala.

,,Můžeš mi prosimtě vysvětlit o co se snažíš?! Jestli si to nepochopil, tak já nemám zapotřebí věnovat svůj čas někomu, kdo si ho ani nezaslouží. Dáš mi už konečně pokoj nebo se do mého života budeš pořád vnucovat a říkat ,,haha to jsem já, ten co jí využil"? Promiň na to nejsem absolutně zvědavá" v mém hlasu byla poznat naštvanost.

,,Uhm jsem rád, že jsi to konečně zvedla, ale nevolám kvůli Martinusovi. Nebo vlastně volám, ale ne kvůli tomuhle" zasmál se hlas na druhé straně hovoru.

,,He? Kdo teda jsi?" Nechápala jsem nic. Beztak si ze mě jenom dělá srandu a myslí si, že mu tím odpustím. Hah sni dál Martinusi.

,,Jsem Marcus, jeho bratr. Myslím, že ti o mně už říkal" opět se zasmál.

,,Ma co? Počkej však říkal, že jsi zmizel?"

,,Hele to ti vysvětlím později, teď tady ale jde o Martinuse" ajaj.

,,Nechci se o něm bavit" povzdechla jsem si.

,,Já vím a chápu tě. Jenom bys asi měla vědět, že měl autonehodu a je druhým dnem v umělém spánku. Upřímně ani nevím zda se probudí" řekl a mě se vytradil dech. Cože? To není možný.

,,P-prosim?"

,,Jak říkám, chci abys to věděla a třeba popřemýšlela, jestli ti to je jedno a nebo ti na něm pořád trochu záleží" zavěsil.

Telefon mi vypadl z ruky. Prosím? Vysvětlí mi někdo, co se tu děje?

Ani jsem nepřemýšlela a odběhla ke skříni, ze které jsem vytáhla menší kufr a začala si do něj balit nějaké věci. Martinus mě teď potřebuje.

V telefonu jsem si zabookovala letenky z Osla do Mosjøenu a zjistila autobus, kterým se dostanu do Trofors. Fajn teď tam jen dojít a nějak se dostat ke Gunnarsenům domů.

Vzala jsem si ještě menší batůžek, do kterého jsem dala potřebné věci a se vším se vydala dolů.

,,Kam jdeš?" ozval se za mnou hlas mého bratra.

,,Volal mi Marcus, že je Martinus v nemocnici. Potřebuju za ním" krátce jsem vysvětlila.

,,Jsi si jistá? Vážně za ním chceš?"

,,Jsem. A teď spěchám, potřebuji stihnout autobus do Osla" otočila jsem se a vyšla z domu.

,,Počkej hodím tě tam" zasmál se a popadl klíčky od auta.

Děkovně jsem se na něj usmála a s věcmi se vydala k autu. Kufr jsem si dala do kufru od auta a následně sedla na místo spolujezdce.

Jsem si stoprocentně jistá, že do Trofors musím. Martinus mě tam potřebuje a já mu chci být oporou. Všechno zvládne. Věřím mu. Nenechám ho odejít, tentokrát už ne.

Hallo alle sammen!
Tato kapitola je sice krátká, ale doufám, že další bude už delší! Každopádně už jen jedna kapitolka a je konec příběhu<3
✨Terry✨