Narnia: princess from woods [Edmund Pevensie ff]

XXIII.

Nad celou Narnií se pomalu začínalo stmívat a nervozita mezi vojáky stoupala. Bylo těsně před tím, než se měla většina Narnianů vydat směrem ke královskému hradu a to se také podepsalo na všeobecné náladě. Nikdo toho moc nenamluvil a všichni už jen nepokojně čekali na povel k odchodu.

„Petře, seš si vědom toho, že pokud se mýlíš a na hradě bude byť jen zlomek armády, jste v pasti," říkala s obavami v hlase Lucka svému bratrovi. Možná doufala, že se jí snad podaří mu jeho sebevražedný plán ještě na poslední chvíli rozmluvit.

Lucinčini starší sourozenci rozhodli, že ještě není dost stará na to, aby šla do boje, a tak musela chtě nechtě zůstat přes noc v Aslanově vrchu a čekat, co se bude dít. Elys měla sice s Kaspianem a ostatními podobné potyčky, ale jí to na rozdíl od Lucky, nakonec povolili.

„Ale mně je přece jasné, že alespoň někdo na tom hradě bude, tak blbej, aby ten hrad nechal úplně nestřežený, Miráz zase není. Navíc mám vymyšlený geniální plán, kterému dodaly dokonalost Elysiny znalosti hradu a krále samotného," prohlásil naprosto klidným hlasem Petr a bylo vidět, že je se sebou nad míru spokojený, tak spokojený, že mu dokonce nevadilo pochválit i Elysiu. A to už je co říct.

Na odpolední poradě byl doladěn plán přepadení, rozděleny pozice a úkoly. Také tam vzniklo mezi Petrem a Elys něco, čemu by se snad dalo říkat opětovný mír. Ze začátku se chlapci sice vůbec nelíbilo, jak mu do jeho geniálních myšlenek Elysia neustále kecá a poukazuje na chyby, po chvíli ale, i když se dlouho snažil to popírat zjistil, že dívka má nejspíš pravdu a on by si od ní asi měl zkusit nechat poradit.

Petr s Kaspianem, který se z toho plánu stále netvářil moc nadšeně, ale jelikož jej většinově přehlasovali nemohl s tím nic udělat, konečně vyšli z Aslanova vrchu.  Chlapci se prodrali do čela skupiny a rovnou vyrazili vpřed. Dlouhatánský zástup Narnianů složený z kentaurů, trpaslíků, myší a spoustu dalších druhů se tak dal do pohybu.

Kráčeli v tichosti, zčásti protože nechtěli být prozrazeni, ale i kdyby o tohle vůbec nešlo, stejně by toho nejspíš nikdo moc nenamluvil. Na to panovalo až moc velké napětí. Pochodovali teprve chvilku a Elys se ocitla vedle Zuzky.

Hodnou chvíli ani jedna z nich nic neřekla, pak si ale Zuzka potichu odkašlala a promluvila: „Takže víš, co máš dělat? První bude Edmund a až nám dá signál poletíme za ním my, potom..."

„Zuzko, tohle už jsme přece probíraly snad milionkrát, nepotřebuji to slyšet znovu," skočila jí do řeči tak trochu neslušně Elysia. Nechtěla být na Zuzku nepříjemná, to vůbec ne, ale neustálé opakovaní plánu pořád a pořád dokola jí už jednoduše drásalo nervy, takže si nebyla jistá, jestli to ještě jednou po milionté první přežije. „Pojďme se raději bavit o něčem pozitivnějším," navrhla, „nechci, aby se moje poslední konverzace točila kolem: a pak Petr hrdinně setne Mirázovi hlavu a všechny zachrání."

Zuzka se chtě nechtě musela zasmát, Elys se do toho Petra taky musí navážet úplně pořád. „Chceš se bavit o pozitivních věcech, a přitom tohle označuješ za poslední konverzaci svého života? To dává smysl," zaksichtila se, „no tak, hlavu vzhůru, všechno dobře dopadne," dodala ještě, když viděla skleslý výraz v Elysiiné tváři. Zajímavé, jak dokáže někdo v jednu chvíli vtipkovat a v tu další už se zase tváří jak na funuse. A to neplatilo tento večer jen pro Elys.

Ta polovina, která hlasovala proti Petrovu návrhu přepadnout hrad, teď kráčela v zástupu dobře přirovnatelnému k tomu pohřebnímu, a tak každý z nich uvítal nějaké to rozptýlení v podobě zavtipkování. Ale jak už bylo poukázáno u Elys, nikdy to nemělo dlouhého trvání. No, alespoň nemuseli chvíli myslet na to, jak si je již za pár hodin bude téměř určitě Miráz pečené, smažené servírovat k snídani. Petrovi přívrženci samozřejmě sebejistě, s hlavou vzhůru, kráčeli dál.

Někomu se to mohlo zdát jako sekundy, někomu možná jako hodiny či dny. To podle toho, jestli trpěli nervozitou, nedočkavostí nebo bolestí kolenou. Každopádně v jeden moment, kdy už nebylo vidět ani na krok, Narniané konečně (pro někoho už) dorazili na místo.

Armáda vylezla z příšeří lesa, aby před sebou spatřila na mírném kopečku majestátní a zároveň hrůzu nahánějící hrad. Ve většině oken bylo již zhasnuto, jen pár z nich ještě stále zářilo nažloutlou barvou, a i ta postupně velmi rychle mizela.

Následovalo zopakování plánu po milionté druhé (v tu chvíli už většina skupiny, i ti z Petrovy strany, vážně přemýšleli nad tím, že ho prásknou lopatou po hlavě a švahnou někam do příkopu) a také srdceryvné loučení (tam zase většina pouze protáčela oči v sloup).

To ale bylo třeba takové Zuzce úplně jedno. Svého mladšího bratříčka (ten starší jí nedovolil na něj vztáhnout ruku) málem umačkala a neustále mu kladla na srdce, ať se řídí plánem, aby se mu nic nestalo a tak dále, a tak dále. Po několika minutách ho pak konečně pustila a Ed se mohl zase svobodně nadechnout. Ale ne na moc dlouho.

Pak k Edmundovi přikročila Elys. Netrvalo to ani půl vteřiny, než mu téměř se slzami v očích skočila kolem krku a stiskla jej v pevném objetí. „Budeš opatrný, že jo?" pošeptala mu do ramene téměř neslyšně.

„Děláš, jako bych byl aslanví jak nezodpovědný a chystal se udělat nějakou blbost," odpověděl jí Ed, jak jinak než s úšklebkem na tváři a odtáhl se od ní, aby mohl zahrát uraženého. Elys ho jemně bouchla do ramene a naklonila se blíž k němu, aby ji slyšel jen on: „To první nevyvrátím a to druhý, no," podívala se na Petra, který netrpělivě popocházel kousek od nich, „nechám bez komentáře."

„Tak bude se už konečně něco dít, nebo tu budeme kempit celou noc?" zeptal se nějaký, očividně velmi dobře naladěný, trpaslík.

„Raději už běž, nebo tě dřív kuchnou naši než Miráz," pousmála se Elys a snad ne naposledy přejela Edmundovi rukou po rameni v chlácholivém gestu.

Chlapec skryl všechen strach a obavy do nejodlehlejšího zákoutí svého mozku, teď nebyl prostor na pochybnosti. Neohroženě nasedl na hippogriffa, naposledy se ohlédl po svých sourozencích, přátelích, známých, zkrátka všech, které mohl poslední týden nazývat rodinou a pak se s těžkým odrazem od země jeho hippogriff vznesl k obloze. Dobývání hradu mohlo začít.

...

Hola amigos👋🏻
Další týden = další kapča, tak co na ni říkáte? Dostáváme se do další takové "větší části knížky" - dobývání hradu, tak uvidíme, co nám to přinese. Troufám si říct, že se máte na co těšit. Nebo takhle, v mé hlavě ten nápad vypadá fajn, ale jaký to bude černý na bílým (nebo bílý na černým, nebo dokonce černý na béžovým tuším), kdo ví. A taky tu je ten problém se vůbec dokopat, sednout k tomu wordu a začít mačkat písmenka na tý prodělaný klávesnici. To je tak sakra těžký občas.
No, konec fňukání, raději bych měla dělat něco produktivnějšího (třeba psát, že?).
Mějte se teda hezky a papa za týden👋🏻

Maya❤️