Narnia: princess from woods [Edmund Pevensie ff]

Prolog

Slunce nad Narnií právě vycházelo a Elysia se dívala z okna svého pokoje. Přivstala si, chtěla být chvíli sama, než začne den plný návštěv a narozeninových gratulací. Dnes totiž dovršila věku devíti let, nemůže uvěřit, že už devět let je zavřená v tomhle zasmrádlém hradě, ze kterého ji otec nepustí dál než na nádvoří. V dáli před sebou pozorovala hluboké lesy, vysoké hory a pestrobarevné louky, všechno to vypadalo tak úchvatně. Moc si přála, aby se tam někdy mohla podívat, ale její šance byly kvůli otci Mirázovi mizivé.

V tu chvíli do pokoje vrazil její učitel doktor Cornelius (tedy vlastně neučil jen ji, ale i jejího bratrance Kaspiana) a tím ji vytrhl z myšlenek. „Slečno Elysio, slečno Elysio," začal a u toho popadal dech. Elysia už otvírala pusu, aby řekla ať se posadí a vezme si sklenku vody, ale to už doktor Cornelius pokračoval.

„Teď mě dobře poslouchejte a žádné přerušování. Dnes ráno nesmíte jít na snídani. Ne, ne, ne nepřerušovat," řekl, dívka totiž vypadala jako by měla nějaké námitky.

„Když se tam nedostavíte, pošlou pro vás do pokoje. Zde musíte předstírat, že jste opravdu vážně nemocná. Pokud tomu uvěří, jakože tomu musí uvěřit, donesou vám snídani sem, vy je pak vyžeňte s tím, že chcete spát. Jakmile se zbavíte všech doktorů, nosičů snídaně a Aslan ví koho ještě, zabalíte snídani, ale jíst ji nebudete, pití vylejte. Pod okny čeká váš kůň Set, po střeše se tam dá celkem jednoduše slézt, někomu tak mladému jako vy by to nemělo dělat žádný problém," usmál se a mrknul na ni.

Všechno to z něj vypadlo během pár vteřin a dívka se na něj koukala s vytřeštěnýma očima a pusou dokořán, že je to proti etiketě ji v tu chvíli vůbec nezajímalo.

Učitel ale neztrácel čas a předal dívce poslední pokyny. „Na koně nasedněte a nepozorovaně se dostaňte ven zadní bránou, pak už jen jeďte, co nejdál na jih a ptejte se na Dýnila."

„Ale proč, proč tohle všechno?" zeptala se vyděšeně Elysia.

„Jste ještě moc mladá na to, abyste to pochopila, i když jednou na to určitě přijde, a navíc není čas, tady máte jídlo, tohle můžete na rozdíl od snídaně sníst, snídani někde daleko odtud vyhoďte. Už musím a vy byste se měla připravit. Není potřeba říkat sbohem, Aslan s vámi princezno." Naposledy se na ni usmál a v jeho očích byl znatelný strach i přesto, že se ho snažil před dívkou skrýt.

Jakmile se za ním zavřely dveře, Elysii se v hlavě najednou rozvířilo tolik otázek a pochybností. Proč musí odjet, souhlasí s tím její rodiče, co bude s Kaspianem a kdo je vlastně Dýnil?

Ještě chvíli jí trvalo, než to všechno vstřebala, ale po pár minutách už se přistihla, jak plánuje, co nejhladší sestup po střeše ke svému koni. Jakkoli nesmyslný se tento plán Elysii zdál, byla odhodlaná to udělat. Svého učitele měla ráda a věřila, že všechno, co jí přikázal vykonat, má nějaký důvod. Ještě nikdy ji nezklamal.

Zvon na hradní věži odbyl čas snídaně. Dívka se tedy vrátila do postele a pouze doufala, že vše vyjde podle plánu.

...

Stmívalo se. V sedle byla už několik hodin, do tváří ji šlehal vítr a z očí jí tekly slzy. Nejspíš teď měla být plná radosti, že se plán podařil a ona je úspěšně na cestě za Dýnilem, ale ke smíchu se ani trochu neměla.

Z posledních sil držela Setovy otěže a ze sedla už pomalu sklouzávala. Nechtěla zastavit, měla strach, že když to udělá, někdo ji chytí a vrátí tam, odkud musí alespoň podle svého učitele utéct.

Pořád přemýšlela nad důvodem svého útěku. Jak dlouho to potrvá, než se bude moci vrátit domů a vrátí se tam vůbec? Ještě před dvaceti čtyřmi hodinami by dala cokoliv za byť jen krátkou projížďku po lesích, a teď, když tu je, by byla nejraději zpátky v objetí u matky a s Kaspianem. Uvidí ho ještě někdy? Může jenom doufat.

Po asi dalších třech hodinách cesty už se na koni skoro neudržela a musela zastavit. Lehla si přesně na tom místě, kde seskočila ze Seta. Už neměla sílu najít si nějaký úkryt. Zavřela oči a do deseti vteřin usnula.

...

Když se probudila měla málem zástavu srdce. Stála nad ní myš, asi padesáticentimetrová, s mečem v ruce a řekla: „Nějaká poslední slova Telmarínko?"

Elysia nemohla uvěřit svým očím ani uším, ta myš mluvila. Dívka ze sebe dokázala vykoktat jen: „Ty, ty jsi myš?!"

„Čekal jsem něco trochu originálnějšího, pojďme to zkusit znovu," odpověděl myšák.

Elysia už se trochu vzpamatovala z prvotního šoku a s nadějí v hlase se zeptala: „Dýnil?"

...

Hello there👋🏻
Vítám vás u své úplně první fanfikce. Nikdy jsem žádnou knihu psát nezkoušela, brala jsem jako úspěch 1 ze slohovky ve škole, takže opravdu netuším jak mě tohle celý napadlo. Každopádně jsem tu. Doufám teda, že se vám bude moje tvorba líbit. Každé přečtení, hvězdička či komentík neskutečně potěší.

Maya❤️