Jealous hybrid - Vmin [short story]

6

- Park Jimin -
Když jsem se ráno probudil, Tae už vedle mě neležel. Pomalu jsem se zvedl z postele a šel do kuchyně. Všude bylo ticho, tak jsem si myslel, že Taehyung ještě spí, dokud jsem si nevšiml, že na lince je papírek, na kterém je něco napsáno a vedle něj nachystaná snídaně. Papírek jsem vzal do ruky a začal číst.

Šel jsem ven s Hobim, na oběd se vrátím. Snídani jsem ti nachystal, dobrou chuť :)

Papírek jsem zmačkal a hodil do koše. Nemám Hoseoka rád, protože se pořád motá kolem Taeho a ten potom úplně přestane věnovat pozornost mně.
Sedl jsem si na linku a začal jíst nachystanou snídani. Když jsem dojedl, odešel jsem zpátky nahoru do svého pokoje a do ruky vzal telefon, kde jsem začal hrát nějaké hry, abych se nějak zabavil, než přijde Tae.

Bylo kolem poledne a slyšel jsem, jak se otevřely hlavní dveře. Už jsem se zvedl z postele a chtěl se za Taem rozběhnout, ale zarazil jsem se, když jsem uslyšel dva hlasy. Jeden z nich patřil Taemu a druhý patřil Hoseokovi. Otočil jsem se a šel si zpátky lehnout do postele.

Hlasy byly slyšet další dvě hodiny a Taehyung se ani nepřišel za mnou podívat. Začal jsem dostávat hlad a pití jsem také žádné neměl. Proto jsem se zvedl, otevřel dveře a vyšel na chodbu. Potichu jsem začal scházet schody dolů a všiml si, že Tae a Hoseok sedí těsně vedle sebe na gauči. Když jsem procházel do kuchyně, vůbec si mě nevšimli a dál si povídali.

V kuchyni jsem si sedl na linku a ze skleničky pil vodu. Houpal jsem ve větru nohama a poslouchal, co se vedle děje. Oba dva se najednou začali smát a pak bylo ticho. Seskočil jsem z linky a šel se podívat do obýváku, proč je tam najednou ticho. Hned co jsem tam přišel, sklenička mi spadla na zem a já se rozběhl do pokoje. ,,Jiminie počkej!" Uslyšel jsem Taeho křičet, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Zavřel jsem dveře do pokoje a hned je zamkl. Skočil jsem na postel a začal brečet. Tohle už z hlavy nikdy nedostanu.

Taehyung se líbal s Hoseokem...

Tohle byla jediná věta, co se mi honila hlavou. Taehyung se ani neobtěžoval přijít nahoru. Obličej jsem zabořil do polštáře a začal křičet. Byl jsem naštvaný... A žárlil jsem... Hodně... Vždyť říkal, že u Hoseoka žárlit nemusím.

Už mu nevěřím ani slovo...

Brečel jsem dalších několik hodin, dokud jsem neusnul.