Věnováno SethHor a Eir-Wolf-Fang
Petera probudily hlasy, ozývající se z přízemí. I přes zavřené dveře jeho pokoje, k němu doléhal hluk.
Zívnul, posadil se na své posteli, a rozhlédl se po pokoji.
Slunce prosvítalo skrze žaluzie, a obloha byla krásně, azurově modrá.
Potichu vstal, oblékl si svůj červenomodrý župan, obul si kroksy s měkkou vycpávkou, a vydal se k oknu.
Venku bylo krásně. Modrá obloha, svítící slunce, a velké množství sněhu. Okolní budovy byly pokryté nánosy té sněhové přikrývky.
Peter se spokojeně zavrtěl. Dneska určitě půjdou ven, a budou si hrát. Před dvěma dny to bylo super. Užili si pořádnou koulovačku, a na závěr postavili velkého sněhuláka.
S úsměvem vykročil ke dveřím, odkud stále slyšel rozzlobené hlasy.
Potichu pootevřel dveře, a nakoukl ven.
Proklouzl mezi dveřmi a zavřel je za sebou.
Rozhlédl se po chodbě. Byla tmavá, nezvykle tmavá, protože na velkém okně, na jednom konci chodby, byly žaluzie stále zatažené.
Petera to z nějakého důvodu znepokojilo. Tátové mu vždycky žaluzie na oknech vytahovali, když říkal, že se bojí.
Dnes však ne.
Pomalu, ručkou se přidržovaje, sestupoval po schodech. Jak se blížil k přízemí, slyšel hlasy stále hlasitěji.
Hádaly se.
Jakmile sestoupil do přízemí, a nohama se dotkl podlahy, naskytl se zvláštní pohled.
Táta Tony stál ve dveřích kychyně, s rukama založenýma, v bojovném postoji, se zarudlou tváří.
Na druhé straně byl táta Steve, který se rukama opíral o skříňku, čišela z něj bezmoc, zklamání a smutek.
Po tváří mu stékaly slzy.
,, Přiznej si to, Tony!"vykřikl zmučeně.
,,Ty jsi... Ty jsi mě podvedl! Podváděl jsi mě!"
Tony dále, nehnutě stál ve stejném postoji.
Peter se pokoušel svým vysokým, jasným hláskem promluvit, ale nikdo ho neposlouchal.
Ignorovali ho.
To nikdy nedělali.
Steve dál bezmocně lomil rukama.
,, Jak jsi mohl..."
Steve se pokusil pokračovat, ale z úst mu nevyšla žádná hláska. Je zklamané vzlyky.
,, Přiznej si... Přiznej si to... Byla to... Jen obyčejná... šlapka..."
Hlas se mu zlomil v záchvatu škytavého pláče.
Tony se s zarudlým výrazem otočil se, a když vyšel ven, zabouchl za sebou dveře.
Při tom zvuku sebou Peter trhl.
Pak rychle seběhl ke Stevovi, který mezitím klesl na kolena, bůh ví, zda vyčerpáním a žalem, či proto, aby mohl Petera, který se k němu rozeběhl po schodech, vzít do náručí.
Když malého chlapce sevřely pevné paže, a on ucítil na svém oblečení slzy, uvědomil si, jak si připadá bezmocný.
Jak strašný to byl pocit.
,, Tati?" zeptal se ztichle.
Steve se párkrát trhavě nadechl, a potom, třesoucím se hlasem, odpověděl;
,, Ano, broučku?"
,, Co se stalo ? Kam šel tatínek ?"
Jeho slova Steva ještě více rozesmutnila.
Jakmile se uklidnil, řekl mu:
,, Táta... Táta tady není... Není..
Není..."
Doufám, že se líbilo.
Dnes trochu smutnější...
Ahoj příště,
James
