Sodoku - případ čtvrtý

Kapitola devátá

Už od Anne věděli, že správce má svoji dílnu v suterénu, kdesi v místech, kde se nacházela kotelna. Šli skoro na jistotu a doufali, že ho tam zastihnou a nebudou ho muset pracně hledat po celé budově. Schody do přízemí nebylo těžké najít a o pár vteřin později již stáli v rozhlehlé chodbě, jen matně osvětlené slabými žárovkami u stropu. Nad hlavami se jim táhly řady trubek, zašedlá dlažba a oprýskané zdi jí hyzdily ještě víc.

„Tak, a teď si vyber," mávl Nick rukou směrem do chodby, protože dveří tam bylo hned několik. Pouze na jedné visela cedule Pozor nevstupovat, což odhadli na onu inkriminovanou kotelnu. Dveře byly zamčené, a tak postupně zkusili každé z nich, samozřejmě s patřičným zdvořilým zaťukáním. Jen jedny byly odemčené. Opatrně nakoukli dovnitř. Velká místnost s omšelým psacím stolem plným papírů byla osvětlena rovněž skromným světlem. V rohu stál velký pracovní stůl, na němž byla kupa nejrůznějšího nářadí, které se povalovalo i na zemi a v bedně, která jim byla více než povědomá. Místnost doplňovaly odřené kovové skříně a skříňky. V koutě byla skládací postel s tmavou matrací, zaházená různými kusy oblečení. Jako by tu správce bydlel nebo občas přespával.

Jejich pozornost však upoutalo něco jiného. Slabé zapištění, které se ozvalo z tmavého rohu dílny. Popošli více do středu místnosti. Za jednou z kovových oprýskaných skříní, která stála u stěny kousek od dveří, byl malý stůl. A na stole klec.... 

„Koukám, že už si pan správce pořídil dalšího krysího miláčka," vydechl překvapeně Nick. Krysa na ně z klece koukala stejně překvapeně jako oni na ni. Najednou zapištěla a začala běhat po kleci.

„Co tu děláte?" ozval se za nimi ostrý hlas. Zaráz se oba otočili. Vysoký šedovlasý muž, ten, kterého potkali včera, když odcházeli, se na ně nenávistně mračil. 

„Kdo jste," zavrčel vztekle a krysa v kleci zapištěla. Nick ji po očku sledoval, zatímco Lee je představoval.

 „Hledali jsme vás, bylo otevřeno, mysleli jsme, že jste vevnitř, proto jsme vstoupili....omlouváme se," snažil se vysvětlit naštvanému správci jejich přítomnost v jeho dílně. Že to stačit nebude, došlo Leemu hned. Správce neměl na žádnou konverzaci náladu a dal jim to hned najevo, bohužel detektivové neměli na vybranou.

„Pane Belle, je mi líto, že vás obtěžujeme, ale musím vám položit několik otázek," řekl Lee nekompromisním hlasem, něco jako buď nám to řeknete tady, nebo půjdete s námi...

Když to nejde po dobrém.... Správce se zamračil, ale zůstal stál a propichoval je dál nenávistnými pohledy. Lee se ptal a Nick správce ostřížím zrakem pozoroval.

„Pane Belle, chci se vás zeptat na incident, který se tu stal asi před dvěma měsíci. Doslechli jsme se, že vám snad někdo z této budovy zabil...ehm, jak to říct...vaši krysu či spíše domácího mazlíčka," začal Lee a doufal, že správce zůstane jen u těch pohledů. Ten se zamračil ještě víc a krysa v kleci začala nervózně běhat dokolečka. 

„Nic o tom nevím," štěkl, ale Lee se nedal jen tak odbýt. „Ale myslím, že víte, pane Belle. Podle toho, co jsme se doslechli, jste několik dotyčných osob dokonce i viděl, není to pravda?"

Správce se chtěl otočit, ale teď zůstal stát, prohlédl si Leeho od hlavy k patě. Bylo vidět, jak urputně přemýšlí. „Hm, když už to víte, proč se mě ptáte, sakra. Taky si myslíte, že můžete všechno. Oni si to taky mysleli, protože za to se jim nic nestane, že ne, poldo. Za zabití krysy se přece žádný tresty nedávají, že ne. To je přece špinavej hlodavec, jak řekla ta blonďatá kráva," zasyčel nenávistně a pomalu, obličej brunátný vztekem a na čele mu naběhla žíla. Krysa v kleci začala běhat dokolečka čím dál tím víc nervózněji a občas zapištěla.

Měl pravdu, na to mu Lee nemohl nic říct. A o tom, že mají podezření, že se jim mstí, už vůbec ne. „Znáte je blíž? Teď mluvím o těch lidech, kteří zde byli..." ptal se dál Lee, ale správce ho pomalu nenechal domluvit. „Jsou z baráku, jo, občas je vídám.....spoustu lidí tu vídám....no a co. Nezajímám se o ně, rozumíte," odbyl Leeho naštvaně.

„Dobrá, chápeme to. Jde o to, že vyšetřujeme smrt několika osob z této budovy a jen jsme se chtěli ujistit, že...." pokračoval Lee, ale větu nedořekl. 

„Co tím chcete říct," zařval správce a jeho ruka s nataženým ukazovákem vystřelila před Leeho obličej, až ho donutil o půl kroku couvnout. 

„Co tím jako chcete říct?" opakoval zuřivě. Lee jen zalapal po dechu a krysa v kleci začala vztekle pištět. 

„Nic, pane Belle. Nic, co by vás mělo rozrušit. Jen jsme si museli ověřit nějaké informace, pochopte nás," vložil se do vyostřeného rozhovoru zničehonic Nick.

Stoupl si téměř před Leeho, jako by ho chtěl chránit a stlačil správcovu ruku jemným gestem dolů. „Víc už nepotřebujeme, pane Belle, děkujeme za spolupráci," usmál se na něj, i když věděl, že jim to bude pramálo co platné, a téměř vystrkal Leeho ze dveří správcovy kanceláře. Rychle zavřel dveře a když se otáčel, viděl ještě jeho nenávistný vrásčitý obličej a oči sršící blesky na všechny strany.

„Já jsem ještě neskončil," protestoval rozzlobeně Lee, když Nick zabouchl dveře od kanceláře.

 „Ale jo, skončil, pojď, víme toho dost," zašeptal Nick a táhl ho pryč od dveří a vyhrocené situace.

 „Tak moment, ty víš něco víc než já?" dotazoval se ho vehementně Lee a Nick přikývl. Vytáhl ho ven z budovy a odvlekl ho do kavárny, která byla téměř v sousedství. Jak jinak :o) 

„Dobře, mluv," vyzval ho Lee poté, co si objednali dvě kávy. Na Nickovi bylo vidět, že přemýšlí, až se nevědomky hryzl do rtu.

„Nic víc by ti neřekl, jen bys ho rozzuřil do nepříčetnosti. Rozhodně by nám nepřiznal, že za tím má prsty," prohodil Nick téměř omluvně, protože viděl, že se Lee asi trošku zlobí. Ale také věděl, že mu to dlouho nevydrží. 

„Ty jsi mluvil, já se díval. Všiml sis té krysy v kleci?" dotázal se Leeho, který jen zavrtěl hlavou. Nevšiml si. „Reagovala na jeho hlas. Čím víc byl rozčilený, tím víc v té kleci vyváděla a pištěla. To není zrovna obvyklá reakce. Rozhodně ne u takového zvířete," začal mu trpělivě vysvětlovat a Lee se zamyslel. 

„A teď poslouchej Lee . Víš, že si to nevymýšlím, ale ve chvíli, kdy na tebe zvedl ruku....všiml sis té jizvy?" pokračoval a Lee se jen zamračil a pak neochotně pokrčil rameny. „Nevšiml."

„Já už ji viděl podruhé, a poprvé to bylo dnes v noci, v mém snu. Je to on, Lee, vím to určitě. Poznal jsem ho. Věříš mi?" dotázal se ho zdráhavě a tázavě se na Leeho podíval. 

„Věřím ti," zasmál se Lee a Nick si oddechl a s úlevou kývl hlavou. Ještě jeden, zásadní moment mu utkvěl v paměti. V tu poslední vteřinu, když zavíral dveře, udělal správce pohyb, který Nick nečekal, ale který byl dalším kousíčkem do jejich skládačky. Rukou sevřel něco, co mu viselo na krku. 

„Ty myslíš, že to byl ten amulet nebo škapulíř?" zadumaně pronesl Lee a promnul si bradu. Pěkně jim to zapadalo do sebe. „Myslím. Myslím, že ho stále nosí u sebe. Takže je tu dost malá šance, že bychom ho získali, aniž bychom se s ním nějak nekonfrontovali. Opět," povzdechl si Nick.

„Tak dobrovolně nám ho určitě nedá," přitakal mu Lee s povzdechem. To nebyla zrovna nadějná situace, ale vyřešit ji museli co nejrychleji. Janice šlo o život. A jen Bůh věděl, kdo další je na řadě.

Lee se podíval na hodinky. „Pojď, hodím tě do kanceláře, zkus s Alexem zjistit ještě nějaké informace o tom Bellovi. Já ještě potřebuju něco vyřídit," řekl Nickovi, když zaplatili a mířili k autu. Jeho pokus, že pojede s ním, odmítl. 

„Věříš mi?" zasmál se na něj a Nick jemně svraštil obočí, přihmouřil oči a pátravě se na něj podíval. 

„Jednou mi stejně budeš muset říct, kam podnikáš ty svoje tajné výlety." Lee se zasmál. 

Jednou určitě ano.