Sodoku - případ čtvrtý

Kapitola druhá

„Tak co, už máš nachystanou slavobránu a uvítání?" nakoukla Lynn k Leemu do kanceláře s úsměvem od ucha k uchu. Oplatil jí úsměv a zavrtěl hlavou. Nick se měl dnes konečně po více než měsíci vracet do práce. Neviděli se od té doby, co se spolu rozloučili v nemocnici. Občas si jen zavolali a prohodili pár slov. 

Lee tušil, že potřebuje klid, dostat se z dosahu všeho a od všech, třebaže jen na chvíli. Proto chtěl odejít pryč z města a strávit nějaký čas se svojí rodinou, vzpamatovat se alespoň trochu z traumatických událostí, které ho potkaly. Podpora rodiny pro něj byla nezbytná. Měsíc se zotavoval u své sestry a jak mu pravil do telefonu, když spolu mluvili, jeho synovci jsou naprosto k neutahání a pomalu ho ani ráno nenechali pořádně vyspat. Zaměstnal svoji mysl a tělo něčím jiným než myšlenkami na to, co se stalo, což mu zřejmě prospělo víc, než si myslel.

Že už je Nick v budově, poznal prakticky hned, protože Woodovou bylo v tu chvíli slyšet na všechny kanceláře. „Nicky," výskla a vrhla se mu kolem krku. „Konečně ses nám vrátil. Ukaž se....No, vypadáš dobře," smála se na něj a Nick ji s úsměvem objal. 

Rád je viděl, všechny. Kim vyšel z kanceláře a stiskl mu ruku, Paulson a Novak rovněž a doprovodili to ještě chlapským poplácáním po zádech. I Dickson vyšel ze své kanceláře, což jen tak nedělal. Podal mu ruku a pevně ji stiskl. „Dobře, že jste se vrátil, detektive." To bylo na jejich přísného a nepřístupného šéfa opravdu velkorysé gesto.

Lee tam jen stál a čekal, až se s Nickem všichni přivítají. Byl rád, neskutečně rád, že má svého parťáka a kolegu zase zpět. Srdce se mu rozbušilo, když ho viděl, toužil ho sevřít v náručí, políbit a už nikdy nepustit, ale tušil, že to pravé obejmutí si bude asi muset nechat na později. Nick se konečně vymanil objetí Woodové, kterou si Kim, ovšem značně protestující, odtáhl zpět do jejich kanceláře s tím, že mají práci. Paulson s Novakem se posléze také vytratili, protože měli práci kdesi v terénu. 

„Jsem rád, že jsi zpátky," natáhl k němu ruku a Nick ji pevně stiskl. „Ani nevíš, jak jsem se už těšil," zasmál se. Vypadal odpočatě, do obličeje se mu vrátila zdravá barva, jeho očím konečně ta šibalská jiskra a jeho úsměv byl stále stejně kouzelný...

„Jak se má Marry?" zeptal se ho Lee, když už byli konečně u sebe v kanceláři a položil před Nicka hrnek s kávou. Strádal nejenom tím, že ho neměl poblíž, ale chyběl mu i jejich ranní kávový rituál. Zvyk je zvyk. Nick se potutelně usmál. 

„Má se dobře a mám tě mimochodem pozdravovat. A vlastně ti i poděkovat. Že jsi mi zachránil život." Lee jen nechápavě zavrtěl hlavou. „Poslyš, ty jsi svojí sestře asi neřekl úplně všechno o tom, co se tam dělo, viď?" a Nick mu to okamžitě odkýval. „Jasně, že ne. Jen tak útržkovitě, abych věděl, že to zvládne. Nemusí vědět všechno do detailů. Vždyť....to vlastně nevím ani já," a na okamžik zabloudil do té chvíle, na kterou si zaboha nemohl vzpomenout. 

Modrý záblesk...co to bylo....?

Paměť však už další vzpomínku nevydala, ještě na nějakou dobu je uzavřela jako v trezoru. Ani neměla čas, protože se na Leeho stole rozezvonil telefon. Linka z šéfovy kanceláře. „Oba ke mně," uslyšel tradičně striktní Dicksonův hlas. Nick už se neptal, jen ukázal ukazováčkem za sebe a Lee kývl. Oba se zvedli a šli.

„Tak co, detektive, cítíte se dostatečně zdravý, abyste se mohl dát do práce," otázal se Nicka jejich šéf, sotva dosedli a prohlédl si ho zpoza brýle přísným pohledem. „Ano pane, jsem v pořádku," dostalo se mu odpovědi a Dickson vážně potřásl hlavou.

„Dobře, dám vám ale teď na začátek něco lehčího. Máme tu několik podezřelých úmrtí v kancelářské budově v desátém okrsku, Baxter Street 46, přesněji. Několik lidí tam zemřelo během několika týdnů na horečku z krysího kousnutí, což je velice nezvyklé, protože ta se dá velice dobře vyléčit antibiotiky. Dotyčným nemocným ale léky nezabraly. Policie víceméně neví, jak se k tomu postavit, tak to přesunuli nám. Zjistěte si informace a podívejte se na to, jestli z toho vůbec nějaký případ pro nás bude," podal jim Dickson tenkou složku.

Lee si ji vzal a na odchodu ještě Dickson prohodil „a informujte mě." „Ano, pane," odpověděl mu Lee. Věděl, proč mu to říká. Část jeho důvěry ztratil kvůli jejich poslednímu případu a získat si ji zpět nebude jen tak jednoduché.

V kanceláři rychle nahlédli do složky, kterou jim jejich šéf dal, ale informací tam bylo až zoufale málo. „Tak tu máme tři úmrtí, jeden muž, ten byl jako první, dvě ženy. Všichni v rozmezí dvacet pět až třicet let věku," pročítal Lee nahlas papíry a Nick mu nakukoval přes rameno. „Co je na tom tak divného?" prohodil, ale když se to vzalo do důsledku....tak vlastně něco zvláštního na tom bylo.

Chtělo to více údajů, s jakou nemocí mají vlastně co do činění. „No, nic, to si budeme muset vygůglit," zasmál se Lee a zasedl k počítači. Nick si přisunul židli k němu. Google jim za chvíli vysypal spoustu odkazů, ale informací v nich moc nebylo. 

„Nemoc krysího kousnutí, jinak taky haverhillská horečka, a jinak se tomu říká sodoku, to jen, kdybys chtěl luštit křížovky," četl Lee informace z obrazovky počítače a Nick se uchechtl. „Podívej, tady píší, že inkubační doba je jeden až tři týdny. Projevuje se velmi vysokými horečkami, které v průběhu týdnů mohou vracet, malátností, svěděním rány, dá se dobře léčit penicilínem. Tak kde je problém?" zaváhal chvíli Lee a oba se znovu začetli do zpráv ve složce.

Už to, že umírají lidé na nemoc, která je poměrně dobře léčitelná, jim samozřejmě přišla podezřelá, složka samotná jim však vydala jen kusé informace. 

„No nic, musíme se zajet podívat do těch kanceláří, to je náš spojovací bod a poptat se zaměstnanců, co s těmi mrtvými pracovali. A kromě toho, mám takový zvláštní pocit, že tu něco důležitého chybí," zamyšleně prohlásil Lee. „Cestou to vezme přes nemocnici, snad nám k tomu doktoři řeknou více. Podívej, toho prvního muže našli mrtvého doma, ale ty dvě ženy byly hospitalizované v nemocnici." Nick souhlasně přikývl.

„Ještě se podívám do databáze, jestli tam o nich něco nemáme," napadlo Nicka a zasedl k počítači, zatímco Lee zahloubaně hleděl do papírů a studoval, jestli něco náhodou nepřehlédli.

Ozvalo se rychlé zaťukání a do kanceláře vplula Jane, jejich asistentka a sekretářka v jednom. Usmála se na Nicka a Leeho zdatně ignorovala. 

„Ahoj Nicku," zašvitořila a smála se od ucha k uchu. „Měla jsem nějaké obchůzky, ani jsem nevěděla, že jsi se už vrátil. Jak ti je?" a přitočila se k jeho stolu. „Jsem v pořádku, Jane, jsem rád, že jsem už v práci," odpověděl jí s úsměvem, protože pravý důvod její návštěvy ještě netušil. 

„Poslyš Nicku," zazubila se na něj Jane, usedla si ve své minisukni na jeho stůl a hodila nožku přes nožku, „měla jsem jít dneska s kamarádkou do kina, ale ona nemůže. Mám jeden lístek volný, nechceš jít se mnou. Neměl by ses ze začátku tak přepínat a trocha volna ti prospěje," cukrovala, zatímco Nick začal rudnout. To bylo vážné, a ne zrovna nenápadné, pozvání na rande. 

Co jí na to měl říct? Promiň Jane, ale já dnešní večer nechci strávit s tebou, ale tady s kolegou, to by asi holka jen tak nestrávila.

„Víš, Jane, já....dnes..." zakoktal se a hryzl se do rtu, zatímco Lee se u druhého stolu docela bavil. Ale nenechal ho trápit dlouho a přispěchal mu na pomoc. „Jane," pravil jí vážně, „teď jsme právě dostali nový případ. Já ti ho vážně dnes večer dát nemůžu." 

Jak poslední větu myslel, věděl jen Nick, kterému začal cukat koutek, jak se chtěl smát. Jane se na Leeho opravdu ošklivě podívala, a Nickovi věnovala smutný pohled raněného štěněte. „Škoda, Nicku, tak snad někdy jindy, jo," seskočila ze stolu a elegantně odkráčela z kanceláře. Prásknutí dveřmi nevynechala, to proto, aby Lee věděl, že ji naštval. 

„Máš tu ctitelku," zasmál se Lee a teď se pro změnu na něj zamračil Nick. Popravdě, o tohle vážně nestál.

Lee se vrátil k papírům a Nick k práci v počítači. „Tady nic podezřelého," zahlásil, když prohlédl databázi. „Ani pokuta za špatné parkování," řekl zasmušile. „Dobře, tak tedy do práce. Kam pojedeme jako první? Nemocnice, nebo se podíváme do té firmy?" nadhodil Lee a Nick měl rychle jasno.

„Nevím, ale nejprve bych jel do té nemocnice. Nejprve bych zjistil, s čím máme co do činění," navrhl. Lee souhlasil.