Sodoku - případ čtvrtý

Kapitola pátá

Kancelářská budova č. 46 na Baxter Street ve dvanáctém okrsku byla nenápadně začleněna mezi ostatní budovy v ulici, čítající drobné obchůdky, kavárničky, restaurace, nad nimiž se nacházely byty, a bytové domy. Typická maloměšťácká ulice, za ty desítky let už značně opotřebovaná a zašedlá, jasně značící, že zde bydlí obyčejní lidé střední třídy. S luxusními budovami v centru města se nemohla rovnat, což dokazovala i značně omšelá fasáda a ani květiny na okenních parapetech jí moc krásy nedodaly. Ve čtyřech patrech ovšem nabídla kancelářské zázemí různým drobným firmičkám. Právníci, účetní firmy, malí podnikatelé, včetně dvou salónu krásy, jednoho kadeřnictví a starého antikvariátu hned v přízemí.

„Tak kam jako první?" zaváhal Nick, když vstoupili do budovy a rozhlédli se. Přehled firem ve formě cedulek na stěně malé vchodové haly shlédli rychle.

 „Ty dvě ženy pracovaly ve stejné firmě, jako koncipientky, právnická firma Hall a spol. Tak asi nejprve tam," nahlédl Lee rychle do papírů, které si pro jistotu vzali s sebou a z cedulí na stěně vydedukovali, že se musí vydat až do třetího patra. Luxus jako je výtah si tato budova už dovolit nemohla, a tak museli po svých.

Kanceláře právnické firmy Hall a spol zabíraly téměř polovinu třetího patra a zaměstnáno zde bylo kolem dvaceti lidí. Hned po vstupu objasnili sekretářce, kdo jsou a proč přišli. 

„Moment, prosím," vzdychla a zmizela ve vedlejších dveřích, které, jak se ukázalo, patřily hlavnímu majiteli. Po kratším vysvětlování jim dal svolení, aby si postupně promluvili s jeho zaměstnanci. Ochotná sekretářka je zavedla do kanceláře, kde obě dvě mrtvé ženy pracovaly. Tři mladé ženy, které seděly za pracovními stoly, se na ně překvapeně podívaly. Dva další stoly v kanceláři byly volné, ale již vyklizené. Lee jim objasnil důvod jejich návštěvy a doufal, že se od nich dozví alespoň něco málo, co by jim mohlo pomoci při jejich dalším vyšetřování. Jak tvrdě narazí, to ovšem netušili.

Felicity Marshová, Janice Jonesová a Anne Harrisová. Ovšem jen na dvou z nich si Lee všiml nervozity. 

„Snažíme se zjistit, proč a jak vaše kolegyně zemřely, dámy. Pokud víte cokoliv, co by nám mohlo pomoci, prosíme vás o spolupráci," vysvětlil jim Lee.

„Jak dlouho jste spolu pracovaly?" zeptal se. 

Asi dva roky," odpověděla Janice, drobná hnědovláska s mikádem a velice, velice nervózním úsměvem. „Takže předpokládám, že jste se znaly dobře?" další otázka, a ještě uhýbavější odpověď. „

Ano," špitla Janice a kývla hlavou. „Vím, že to pro vás bude těžké, ale musíme se zeptat na některé detaily, které se týkají smrti vašich kolegyň. Jak jste se o jejich úmrtí dozvěděly?" ptal se dál Lee, protože mu bylo jasné, že to z nich bude muset opravdu vytáhnout ne-li násilím.

„No, Karen přišla do práce, říkala, že ji něco kouslo, prý to byla krysa. Smály jsme se jí, kde by k tomu asi tak přišla. Ale bylo vidět, že jí není dobře. Když už jí bylo hodně špatně, museli jsme zavolat sanitku, protože nám tu začala kolabovat," odpovídala zdráhavě Janice. 

„A pak, za dva dny....nám řekli....že je...mrtvá," soukala se sebe tiše a bylo vidět, že má na krajíčku. Lee se podíval na zbylé dvě ženy. Anne, brýlatá brunetka s culíkem v květované košili, klopila oči do země a bylo vidět, že by byla nejraději někde jinde.

„A vaše druhá kolegyně?" zeptal se Lee znovu a tentokrát otázku směřoval na tu třetí. Felicity Marshová, dívka, která se do této kanceláře vůbec nehodila. Platinová blondýnka, v upnutém tílku a minisukni, by se mohla rovnou postavit na předváděcí molo. Krásná ledová královna. 

„Nevím," odsekla mu drsně, „prostě nepřišla do práce." Lee zalapal po dechu. „A vás nezajímalo, proč z ničeho nic nepřišla?". Felicity se ušklíbla. „Proč by mělo, nejsem přece ničí chůva. Máme svojí práce dost, že?" otočila se s diktátorským výrazem na své kolegyně. Janice se na ní pokradmu podívala a kývla, Anne stále mlčela, očima hypnotizovala koberec a nervózně žmoulala svoji šedou neforemnou sukni. 

Dobře, ale přesto bychom potřebovali vědět něco bližšího, vzpomenete si na něco?" zkusil to Nick se svým úsměvem na Janice. 

Ta pokrčila rameny. „Opravdu nevíme nic bližšího. Jen víme, že nepřišla a pak se tu objevila naše sekretářka s tím, že volal její přítel, že jí není dobře. A druhý den jsme se dozvěděli, že je v nemocnici a pak...." odmlčela se. Bylo vidět, že nechce mluvit, a měla slzy na krajíčku.

„Dobře, ještě jedna otázka. Znaly jste Bruno Jonese? Byl prvním z této budovy, který zemřel," snažil se z nich Lee dál vymámit další odpovědi. Janice se pokradmu podívala na Felicity, která na ně stále hleděla s ledově klidnou tváří, ve které nebyl ani sebemenší náznak jakékoliv lítosti nad osudem jejích kolegyň a kamarádek. Felicity se podívala na Janice a pak zpátky na detektivy. 

„Máme si snad pamatovat všechny lidi, které tady potkáme?" odsekla, ale pak bylo vidět, jak rychle zapřemýšlela. „Ale no ano, znaly jsme ho. Občas jsme se potkali naproti v restauraci na obědě. A možná někdy v klubu." 

„Takže jste ho znala blíže," zkusil to Lee, ale Felicity se na něj podívala s pohrdavým úsměvem. „No, tak jak vy si myslíte, tak ne," opáčila opovržlivě.

„Těžko můžete vědět, co si myslím," odvětil ji Lee, protože mu pomalu, ale jistě začala vařit krev v žilách. Ale Felicity se nedala. „Pokud budete mít další otázky, které jsou jistě zbytečné, protože za to, že je kousl nějaký špinavý hlodavec, my prostě nemůžeme, chci, aby u toho byl některý z našich právnických kolegů," odsekla mu a změřila si ho mrazivým pohledem. 

Leemu bylo jasné, že právě tady a teď, více odpovědí nezískají. Poděkovali a zvedli se k odchodu. Felicity jim nevěnovala už ani pohled, natož pak pozdrav. Janice se křečovitě usmála. Lee se ještě podíval na Anne. Na malou chvilku zvedla hlavu, podívala se na Felicity, jestli ji vidí a pak znova na Leea. V jejích očích však Lee uviděl něco, co ho zarazilo. Strach, zoufalství, jako by jim něco chtěla říct, ale nemohla. Ne tady a ne teď.

Rychle odešli. Postupně se poptali i ostatních zaměstnanců, ale odpovědi byly víceméně stejné. „Znali jsme je, byly naše kolegyně, ale nic víc nevíme."

„Ježiš, ta mi hnula žlučí," zavrčel Lee naštvaně, když opustili, a docela rádi, právnickou firmu Hall a spol. 

„Klid," usmál se na něj Nick a jemně ho chytil za paži. „Nerozčiluj se. Byla pěkně ostrá, to je pravda." Pomalu scházeli schody do přízemí. „Ledová královna Felicity," odvětil mu Lee. „A všiml sis, jak se chovaly ty dvě další, Janice a Anne? Mě se zdálo, že se jí snad bojí. A Anne? Ta raději ani nemluvila, myslím, že měla opravdu z něčeho strach," přemýšlel a Nick kývl.

„Jde o to, jestli z něčeho nebo z někoho. Ona bude ten slabý článek jejich kanceláře, Lee. Myslím, že kdybychom si s ní promluvili někde v klidu a v soukromí, kde by nebyla v dosahu své kolegyně, možná by nám toho řekla mnohem více," mrkl na Leeho a ten věděl, že má pravdu. 

„Zkusit to můžeme," souhlasně odvětil, vytáhl telefon a vytočil číslo na jejich ajťáka Alexe. Během chvilky mu vysvětlil, co potřebují a o chvíli později mu na telefonu pípla esemeska s adresou Anne Harrisové.

„Stavíme se za ní večer, snad bude vstřícnější," podotkl Lee a schoval telefon do kapsy.