[Draco Malfoy] Myslel jsem, že mě už nic nepřekvapí... 2

~7~

Terry POV-
,,Proč jsme zrovna tady? Měli jsme jít za matkou ne?" Stáli jsme před psychiatrickou léčebnou a neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit. ,,Luciusi. Víš jistě že to chceš udělat? Je to přece ještě dítě..." Přikrčila jsem obočí a poslouchala je. Lucius se ke mě sklonil. ,,Vždycky musíš být připravená na to, co ti život nadělí. Ať se ti to líbí nebo ne. Ano?" Nechápavě jsem přikývla a vešli jsme do budovy.
Šli jsme dlouhou chodbou až na konec. Byla to nějaká místnost. Dveře se pomalu otevřely a my jsme šli dovnitř. Uprostřed místnosti seděla k nám zády otočená žena s tmavě hnědými vlasy. ,,M- mami?" Štěstím mi vyhrkly slzy do očí. Žena se pomalu otočila a na její tváři se rozjasnil úsměv. Rychle se postavila a já se jí rozběhla obejmout, ale nějaký chlap mě chytil a nechtěl pustit. To samé udělali matce. ,,Pusťte mě!" Matka řvala na celou místnost. ,,To vážně chcete udělat? 12 let žiju bez matky a když jí konečně vidím, ani mi jí nedovolíte obejmout?..." Koukla jsem se na jednoho z ochranky a vyhrkly mi slzy do očí. Jeden chlap kývl na toho druhého a obě nás pustili. Vrhla jsem se jí do náruče a pevně stiskla. ,,Holčičko moje." Rozplakala se a pevně mě objímala. ,,Chyběla jsi mi, m- mami."
Byli jsme tam snad celý den a už se začínalo stmívat. ,,Je čas jít." Narcissa se na mě otočila a smutně se pousmála. ,,Pojď mami." Chytla jsem jí za ruku a chtěla odvést, ale ona seděla na posteli a nenechala se. ,,Nemůžu zlatíčko... Musí zůstat tady... Je mi tu dobře..." Zaleskly se mi slzy v očích. ,,Ne. Musíš jít se mnou!" Rozbrečela jsem se. ,,Zůstaň s Malfoyovými. Ti tu budou pro tebe. Vždycky." Usmála se a já jí naposledy pevně obejmula.
Opustili jsme budovu a já se na ni naposledy otočila. Z venku nevypadala nějak vábně, ale vevnitř to bylo jako obrovský panelák. ,,Sbohem mami..." Zašeptala jsem a setřela poslední slzy z tváří.

Draco POV-
Už je večer a já nic nejedl ani nepil. Ale nemám hlad. Ani žízeň. Nemám chuť na jídlo. Nemám chuť na nic. Nemám chuť ani žít...
Konečně skončila ta probděná noc a už je zase ráno. Ještě dlouho jsem ležel v posteli a čuměl na bílý strop. Už jsem se konečně dokopal k tomu, abych vstal a něco dělal. Šel jsem se tedy projít.
Trošku jsem se upravil a vyrazil. Různě jsem se procházel po hradě a pak jsem se zastavil na Astronomické věži. Opřel jsem se o zábradlí a shlížel dolů.
Z ničeho nic jsem cítil něčí ruku na mém rameni. Neměl jsem sílu se otáčet, bál jsem se kdo to je. ,,Draco." Promluvila na mě a už z hlasu jsem poznal, že to je zase Hermiona. ,,Co tady děláš?..." Neotočil jsem se na ní, jen jsem koukal na vzdálené jezero se slzami v očích. ,,Nic jen jsem tě viděla jak jdeš sem..." Stále mě lehce držela za rameno a přibližovala se. ,,Neměla jsem to dělat, vím to..." Mlčel jsem, neměl jsem ani náladu s ní mluvit. ,,Běž pryč prosím..." Zašeptal jsem. ,,Draco..."  Chytla mě za dlaň a usmála se. ,,Odejdi!" Zařval jsem na ní, ale jí to bylo jedno. Vůbec mě neposlouchala.