Křik němých

Past na medvěda (II.)

Můj kamarád John se mě nejspíš snažil zabít. Mlátil mou hlavou o zeď tak silně, až mi tekla krev z nosu, měl jsem mžitky před očima a myslel si, že za chvíli omdlím.

Když se na to koukám zpětně, nejspíš jsem svůj plán měl přehodnotit, nebo si alespoň ověřit, co pro Johna znamenají slova: „Mlať mě přesvědčivě, ale abych mohl další den fungovat." Protože podle toho, co jsem prožíval, se naše představy při nejmenším neshodovaly.

Kopl jsem směrem dozadu a podařilo se mi zasáhnout cíl, John s heknutím zavrávoral a musel mě pustit. Otočil jsem se k němu čelem a skočil. Na zem mě srazila dobře mířená pěst. John své převahy využil a klekl si mi na hrudník.

Podle mého sledování tudy už dávno měl medvěd procházet, tak kde sakra je? Ještě chvíli a tuhle akci budeme muset odvolat, protože je víc než možné, že bych byl pak doopravdy nepoužitelný. Můj přítel vytáhnul nůž a přitiskl mi ho ke krku.

„Klidně si křič. Stejně je to všem jedno, jestli špína jako ty zhebne," hrál dál divadlo, kdyby nás náhodou někdo pozoroval. Udělal to možná až moc přesvědčivě, protože o pár sekund později už letěl vzduchem a přistál na betonové zdi.

Jak z mého hrudníku zmizela váha, mohl jsem se pořádně nadechnout. Lapal jsem po vzduchu, zatímco jsem si sedal. Pár štíhlých rukou mě obmotal.

„Neboj, všechno bude v pohodě," řekla drobná dívka. Když jsem na ní dokázal víc zaostřit, ztuhl jsem. Dle mého sledování tu měl být jen medvěd, ne hadí žena.

„Všem není jedno, jestli zemře. Ale pokud zabijeme tebe, jsem si víc jak jistý, že po tobě neštěkne ani pes," ozval se hlubokým hlasem stín tyčící se nade mnou. Pohledem propaloval Johna a s hlasitým křupnutím si promnul ruce. „Být tebou hned odtud zdrhám, nebo si s tebou pohraje tady kuňák, " ukázal medvěd rukou na druhého podstatně menšího muže.

John uposlechl a hned utekl. Svůj úkol už splnil. V žádném případě neměl s členy Řádů bojovat, pravděpodobně by skončil mrtvý. Měl sloužit jen, jako návnada.

„Kolikrát ti mám říkat, že jsem lasičák! L-A-S-I-Č-Á-K! Navíc kuňák není ani slovo," odfrkl bělovlasý muž a drápky si promnul lasičí čumák. „A koho to tu vůbec máme?" řekl s pohledem upřeným na mě.

Mlčel jsem a spojoval si tváře s informacemi, co jsem si za ten měsíc uložil v hlavě. Samozřejmě, že tu byl Issac Vébr, nebo-li medvěd, jeden z hlavních kapitánů Řádu, nejstarších stoupenců Krkavce. Na něj jsme taky tuhle šarádu nastražili. Každou sobotu chodil do základny Řádů z hospody o pár ulic vedle, ani neměnil trasu a čas. Byla to ideální šance. Tím, že jsem se nechal zmlátit jsem snad otupil i jejich obezřetnost a vzbudil aspoň nějaké pocity lítosti.

Ta dívka s hadími šupinami na tvářích a rozeklaným jazykem, byla Mia Devis. K Řádu se přidala téměř před rokem, když odešla ze školy. Není ani zletilá a její rodiče se jí zřekli. Od té doby, co je v Řádu, se zvýšil počet mrtvých, kvůli hadímu jedu, o čtvrtinu.

A poslední Malis byl Lukas Vita, lasičák. Výjimečný vzhledem, protože místo špičky nosu měl čumák, méně obvyklý jev u našeho druhu. Byl už jednou u soudu, kvůli únosu, ale prošlo mu to.

„Tak co je? Neumíš mluvit? Ukousla ti kočka jazyk?" šťouchl do mě Lukas botou. „Možná je jen retardovaný, a proto ho zmlátil dokonce i člověk," uvažoval dál.

„Ne, já umím mluvit. Hmph, díky za pomoc," vypravil jsem za sebe a díval se na Issaca. Medvěd mi pohled oplácel. Zkoumal mě.

„Issacu, nečum na něj tak blbě, teď ho zmlátili. Poslední co potřebuje, je ten tvůj zkoumavej pohled," řekla jediná žena v této uličce a konečně mě pustila.

„Jo, zmlátili ho, ale žije. Tak se pohněte, nemáme čas se vybavovat s kdekým," zabručel medvěd.

„Vy jste z Řádu?" zeptal jsem se hned, jakmile se trojice otočila k odchodu.

„Co když jo a co když ne?" opáčil Lukas a čumák se mu nakrčil.

„No, kdybyste nebyli, tak musím jít jinam, ale pokud jo, tak bych se k vám chtěl přidat," řekl jsem klidně. Hrát jsem uměl dobře, mou lež by neměli poznat.

„Můžeme si ho nechat? Že jo? Prosím! Už je to dlouho, co jsme si někoho přivedli! Prosím, Issacu! Prosím. Prosím," vykřikla Mia, radostně povyskočila a zase mě škrtila v objetí. Spíš než jedovatého chřestýše připomínala škrtiče.

Medvěd si očividně připravoval slova odporu, ale poté co uviděl štěněcí oči své modrovlasé podřízené, zmlkl a mávl rukou, ať je následuju.

Mia se radostně smála a po cestě se mě držela za paži. „Já jsem Mia. Ten velkej to je Issac, vůbec si ho nevšímej. A ta malá krysa to je Lukas, myslí si, jak je vtipnej, ale není," vyplázla jazyk na lasičáka, který jí to oplatil vztyčeným prostředníkem. „Budeme kamarádi, že jo?"

„Samozřejmě."