Křik němých

Jáma lvová (III.)

„Takže ty teď žiješ na ulici? A přidáváš se do Řádu jen proto, abys nebyl bezdomovec? Chápu to dobře?"

„Přesně tak. Protože jsem Malis, tak mě nikam nechtějí vzít ani do podnájmu. Je to fakt na hovno. Přišel jsem sem, abych začal nový život, ale nikdo mi nedá ani možnost," stěžoval jsem si medvědovi a bylo mi jasné, že až se dostaneme na jejich základnu, půjde si ty informace ověřit. Abych se vyvaroval odhalení už několik týdnu nazpět jsem vytvořil svou falešnou identitu. Byla neprůstřelná. Mladý muž z vesnice, která je několik stovek kilometrů daleko, šel hledat štěstí do velkého města.

„Chápu. Taky u nás máme několik takových. Umíš vůbec něco? Jako poskytujeme bezpečí a úkryt pro Malis, ale taky nejsme žádná charita. Něco za něco. Budeš pracovat a my ti dáme peníze, nebo věci co budeš potřebovat," řekl Issac tvrdá slova reality a já musel začít improvizovat. O ničem takovém jsem nevěděl. Myslela jsem, že mi prostě poskytnou útočiště jako dalším desítkám lidem, co jsou v Řádu.

„No... umím docela dobře střílet z pušky. Naučil mě to táta, když jsme chodili lovit zajíce. A umím vařit," odpověděl jsem polopravdou. Vařit i střílet jsem uměl dobře, ale střílet mě rozhodně neučil otec. Nebo aspoň ne ten vlastní. Vše co jsem uměl, mě naučil Grigorij.

„Issacu, on umí střílet! Nemyslíš, že by se hodil k nám do družiny? Pokud se teda bude chtít přidat, když jste tady i vy dva," navrhla hned rozzářeně Mia. Chovala se tak otevřeně, člověk by skoro zapomněl, že je to zákeřný chřestýš a že už zabila spoustu lidí. Ale jen skoro.

„Mio, drž prosím tě aspoň jednou jazyk za zuby. Víš, že tohle nemáš nikde říkat a co ty uděláš? Proboha, ženská, ovládej se trochu," poručil Issac a vedl skupinu uličkami dál. Byli jsme v čtvrti, která se ještě neopravila po bombardování a několik budov bylo zřícených. Čtvrť feťáků a bezdomovců.

„Jo, Mio, drž aspoň jednou jazyk za zuby," posmíval se lasičák hadovi.

„Na to že jsi dospělej a ještě k tomu otec, se chováš pořád, jak malý děcko," odsekla Mia uraženě a zahleděla se nadšeně na mě.

„Že se k nám prosím kdyžtak přidáš?" šeptala mi a tiskla se k mé paži. „S nima je to už pěkná nuda a potřebujeme nového střelce, potom co Jeremy musel odejít jinam. Naše družina není teď efektivní, protože Issac s tím skřetem útočí spíš na blízko a já je nezvládám sama krýt," kulila na mě černé oči.

Tohle znělo zajímavě. Rozhodně by mi to vyhovovalo. Pokud bych se přidal k Issacově týmu, tak jsem měl možnost se dozvědět hodně informací. Měl bych přehled o jejich operacích, na co cílí, co mají v plánu do budoucna. Jelikož Issac patřil k nejstarším členům Řádu a byl několikrát vyfocen s Krkavcem, dřív nebo později bych se dostal i k němu. Výtečně.

„O tom nerozhoduji já," řekl jsem na oko zklamaně své společnici.

Další půl hodinu jsme kráčeli v tichosti. Procházeli jsme polorozpadlou čtvrtí, až jsme se konečně dostali k oné budově, do které jsem měl proniknout. V té mrtvé oblasti byla jako pěst na oko. Budova byla spravená, okna nerozbitá a pro jistotu na nich byli v prvním patře mříže. Už od pohledu to bylo nejbezpečnější místo široko daleko.

„To je ono?" zeptal jsem se, i když pravdu jsem už dávno znal. Při svém studování Řádu jsem měl k dispozici původní půdorysy, takže jsem měl tu budovu nastudovanou skrz naskrz.

„Jo, bývala to škola, proto je to tak velký," vysvětlila hned modrovláska. „Líbí?"

„Jasně," odpověděl jsem stroze. Školní komplex se skládal ze tří dlouhých propojených dvoupatrových budov. Bylo to obrovské.