První tři dny jsem procházel základnou Řádu. Zkoumal jsem rozmístění kamer, stráží a hodiny, kdy se pravidelně střídaly. Překvapilo mě, že stráže se nestřídaly v pravidelných intervalech. Nejspíš to bylo uděláno schválně, kvůli zabezpečení.
Ty dny jsem netrávil jen výzvědami. Upravil jsem si pokoj, který mi byl přidělen. Nacházel se v druhém patře první budovy a pro mé úmysly byl prostě perfektní. Měl jsem snadný přístup k společenské místnosti a k hlavnímu vchodu. Pokoj byl sotva velký, aby se do něj vešla postel, skříň a stůl s židlí. Celý byl bíle vymalován a v jednom z jeho rohů rozkvétala plíseň.
„To je jako všechno?" ptal jsem se, když jsem ho poprvé uviděl.
„Copak? Nelíbí? Musíš se prvně vypracovat, abys dostal něco lepšího. Tady taky není nic zadarmo, pokud ti tedy není pět, nejsi ochrnutý nebo retardovaný... Když se teď tak koukám, tak to třetí možná pro tebe neplatí," utahoval si ze mě Lukas. „Pracuj a můžeš se dostat vysoko. Teď shání někoho do kuchyně."
Vzal jsem si jeho radu k srdci a už od prvního dne se tedy nabídl na pomoc v kuchyni. Bylo tam překvapivě práce opravdu hodně a za dopoledne, kdy se vydávaly obědy jsem se ani pořádně nezastavil. Na obědy z jídelny chodily převážně děti ze školky, od lidí z kuchyně jsem se dozvěděl, že to jsou většinou sirotci, ale našly se i děti, které měly rodiče v Řádu. Druhou skupinu lidí, kteří obědvali v jídelně, tvořili stráže a bojové družiny, které nebyly ve službě. Pečlivě jsem je sledoval a ukládal si do hlavy, kdo s kým sedává a kdo se s kým baví. Mohly to být užitečné informace.
Čtvrtý den jsem trávil nad loupáním brambor, než přišel Lukas do kuchyně . Pozdravil jménem všechny dotyčné a s oslňujícím úsměvem si to štrádoval přímo ke mně. Cítil jsem problémy.
„Ahoj, puso, jak se ti tu líbí?" zavrněl lasičák na pozdrav.
„Jde to."
„Chtěl bys víc vzrůša?" pokračoval Lukas slovy tentokrát ostrými, jako žiletky.
„Záleží na tom jaký by to vzrůšo bylo," opověděl jsem opatrně a zkoumal nepřítele pohledem.
„Pořád nám chybí jeden člověk do družiny a Mia neustále otravuje Issaca, aby tě vzal mezi nás. Dnes večer je jeden zátah. Hodil by se nám někdo navíc. Ale to samozřejmě taky záleží, jestli bys chtěl a jestli jsi nelhal, že umíš střílet, " zatímco povídal, upravoval si Lukas ruce jakoby se nic nedělo. Jako by tu nemluvil o možném zabíjení lidí, ale jen o počasí. „Co ty na to?"
„Co z toho budu mít, když přijmu?"
„Tenhle přístup se mi líbí! Peníze, kariérní postup, po čase i větší pokoj."
„Fajn, platí."
„Tak se zvedni ze zadku, jdeme. Issac tě chce vidět střílet než půjdeš s námi na misi," odváděl mě už z kuchyně do školní zahrady. Ta byla předělána na střelnici a cvičiště. My zamířili rovnou k Issacovi a Mie, kteří postávali u protější zdi. Medvěd mi hodil pušku.
„Střílej," ukázal na plechovku vzdálenou sto metrů.
Oh, co si o mně myslel? Brnkačka. Nadechl jsem se a zaměřil. S výdech jsem stiskl spoušť. Plechovka zazvonila o zem.
„Teď tamtu," ukázal ještě na vzdálenější. Byla daleko asi tři sta metrů. Na to jsem se musel už soustředit víc, zapojoval jsem své dravčí smysly. S výdechem jsem opět vypustil kulku. I onu vzdálenější plechovku jsem trefil.
„Vidíte? Já říkala, že bude dobrej," ozvala se hned hadí slečna a s hrdostí vypla svou hruď.
„Ještě uvidíme, jestli z toho něco bude," odpověděl chladně Issac.
ČTEŠ
Křik němých
Ciencia Ficción„Svět, ve kterém žijeme je nespravedlivý ke každému z nás. Lidé se považují za pány tvorstva a co my? Čím jsme tak odlišní, že si zasloužíme jejich nenávist a smrt? Tím že máme drápy? Tesáky? Šupiny nebo snad křídla? Narodili jsme se do tohoto svět...
