Křik němých

Trénink (VII.)

Ráno mě probudilo zabušení na dveře. Rozlepil jsem oči a podíval se na mobil. Spal jsem jen tři hodiny. Zaúpěl jsem a schoval hlavu pod peřinu. Dveře se otřásly pod druhým zabušením. Pořád jsem je nešel otevřít, doufal jsem, že to dotyčný vzdá a odejde. Ten dotyčný by to asi nejspíš udělal, kdyby to nebyl Lukas. Lasičák rozrazil dveře.

„Vstáváme princezno. Je krásné ráno a ptáčci jen zpívají. Vstávat a cvičit, méďa si tě volá," zaskřehotal Lukas a strhl ze mě peřinu. 

„Hej, co kdybych spal nahý? To tě neučili normálně klepat?" 

„Tak bys spal nahý to je toho, ale jestli si o mě něco myslíš, tak tě musím zklamat. Jsem šťastně zadaný a mám dceru. Tak sakra už vstávej, Noxi, nebo z tebe Issac vymlátí duši, ještě než se rozpřáhneš," pomohl mi vstát. „Za deset minut na cvičišti a nezapomeň si předtím aspoň vyčistit zuby," rozloučil se se mnou těmito slovy a nechal mě opět samotného. 

Promnul jsem si rukou obličej. Cítil jsem se hrozně, hlava mě po včerejšku ještě trochu bolela a jednu část čelisti jsem měl opuchlou. Nenávidím rána. Je to ta nejzbytečnější část dne. Vstal jsem a převlékl se. Zbývalo mi ještě sedm minut, než jsem měl být venku. Stihl jsem si teda ještě vyčistit zuby, než jsem se vydal tam, kam jsem měl. 

Na cvičišti na mě už čekal Issac s Lukasem. Než jsem k nim došel o něčem zaníceně debatovali, pak ztichli. 

„Tak si to užij," poplácal mě po zádech lasičák a odcházel.

„Kam jdeš?" zeptal jsem se.

„Já a Mia máme dneska volno, tak se mějte hoši a, Issacu, ať neskončí na ošetřovně."

Díval jsem se za mizejícím lasičákem. 

„My dneska ale volno nemáme, takže si dej dvě kolečka kolem areálu," poručil medvěd a opřel se o zeď.

„A co ty?"

„Já už je mám za sebou. Tebe musel ještě k tomu někdo budit, když už jsi tu měl být."

„To jsem nevěděl, protože mi to nikdo neřekl," díval jsem se vražedně na Issaca, který si to očividně užíval. Když mi odpověděl jen mlčením, nezbývalo mi nic jiného než poslechnout. 

Běhání mi vždycky šlo, ale tentokrát se mi dělalo špatně. Myslel jsem, že omdlím, ale ani po těch dvou kolečkách jsem Issacovi nic neřekl. Nemohl jsem tu být slabý, kdo ví, jestli přece jen nevěděli, že jsem zvěd a teď si se mnou jen nehráli. Nasvědčoval tomu i fakt, že jsem při běhu na sobě cítil pár očí. Přesněji pár temných očí, které na mě shlíželi ze střechy.

„No super. Máš nějaký zkušenosti s bojem na blízko bez zbraně?" zeptal se Issac po tom, co jsem k němu doběhl a zhluboka jsem oddechoval.

„Něco málo. Táta chtěl abych se sám o sebe dokázal postarat," zalhal jsem.

„Postav se do základní pozice," udělal jsem jak Issac žádal. „Výborně, tak asi začneme, ať vím, na jaký úrovni si," prokřupal si prsty a zaútočil. Kvůli jeho velikosti by měly být jeho pohyby pomalé, ale vrhl se na mě s nečekanou rychlostí. Rozhodně nedosahovala takových hodnot jako ta má nebo Lukasova, ale bylo to působivé. Musel doopravdy dřít, aby ze své největší slabiny dokázal vytěžit maximum. To jsem poznal už od pohledu. Uhnul jsem ráně a přemístil se mimo Issacův dosah. Jelikož mi nebylo dobře, stačila jedna silná rána a už bych byl K.O. 

Medvěd mi ale nedal ani chvíli na odpočinek, útočil na mě pořád dokola. Zatím mě nedokázal zasáhnout, ale bylo to jen otázkou času, protože jsem musel jen pořád ustupovat. Nemohl jsem ani zaútočit, kdybych se nekryl, mohlo to být fatální. Lil ze mě pot a špatně se mi dýchalo. Mžitky před očima jsem měl stále rychlejší a větší. Issaca jsem teď rozhodně nemohl porazit. Když jsem se opět pozadu vyhl, klopýtl jsem, padal a v ten moment se přestal krýt. Medvěd hned využil situace a chystal se na finální ránu. Rozpřáhl se a jeho pěst vyrazila směrem k mé hlavě. Zavřel jsem oči.

Jemná ruka mě chytla za triko a zastavila můj pád. Když jsem oči opět otevřel naskytl se mi pohled na Krkavce.  Ten stál, držel mě a ještě Issacovu pěst. Křídla měl složená a nevypadal naštvaně, vlastně se tvářil, jako by právě nezastavil souboj.

 „To by stačilo, Issacu. Vidíš, že už nemůže," řekl vůdce Řádu a pustil Issacovu pěst. Volnou ruku využil, aby mě chytl za tu mou a vytáhl na nohy. Chvíli poté mě ještě držel. Když se očima přesvědčil, že nespadnu, pustil mě.

„Jsi dneska nějaký měkký. Chtěl jsem mu dát lekci, že může vyhrát jen ten nejsilnější a že ani na zranění se nemůže vymlouvat, jinak skape," zabručel medvěd a píchl Krkavce do prsou.

„Patřím já snad k těm nejsilnějším?" zasmál se Krkavec a dloubnutí mu vrátil. 

„To ne, ale rozhodně jsi nejprohnanější," smál se i Issac.

Tiše jsem sledoval podívanou. Zdálo se, že ti dva se dost dobře znají, že jsou snad i dobří přátelé, jinak by se totiž Issac v životě nezasmál. Tohle byla hodně užitečná informace. 

„Na dnešek a další dva dny máš volno, běž odpočívat. Kdyby ti něco bylo, zajdi si na ošetřovnu. V pátek tady v sedm ráno, jasné?" řekl mi medvěd.

„Jasné," dostal jsem ze sebe.

„Chtěl jsem s tebou ještě něco probrat, tak pojď," táhl už Issac Krkavce pryč.

Stál jsem na místě a díval se za těma dvěma. Dal se jejich vztah nějak využít?