Ze života maličkých

Svatý Valentýn aneb co pro mne znamená láska

Byl svatý Valentýn. A já nic nevydal. Asi si to budu vyčítat do konce života. Nicméně... Jako Valentýnský speciál něco přináším alespoň dnes, s malým zpožděním ^-^' Ale vy mě máte rádi a tak mi určitě odpustíte, že?
No já si to hned myslel (;

V minulé kapitole jsem se vás ptal, o čem bych měl psát příště. Vzhledem k tomu. Že nebyly ty největší ohlasy (do teď nevím proč XD) tak to skombinuji právě a Valentýnem. Takže dnes vám povím něco o tom, jak vnímám bytosti okolo a samotnou lásku.

Ale, abych to tu taky trochu uvedl na pravou míru, nic z tohoto se nevztahuje na jednu určitou duši, ke které chovám city teď. Je tím nejkouzelnějším stvořením na světě a vím, že by pro mne udělala naprosto cokoliv i za cenu vlastního života. Tímto ji veřejně (když už byl ten Valentýn) vyznávám svou nehynoucí lásku, která nikdy, opakuji NIKDY nevyhasne. 
*pomyslné zatleskání a úklon*
Děkuji za pozornost~

Na to, kolik mi je, mám za sebou už celkem dost vztahů. A nemyslím teď takové ty dětské vtahy, nebo to, že spolu chodíte jen abyste nebyli sami. Já jsem bral lásku vždy vážně a vždy pro mne byla velmi důležitá. Když někoho miluji, potřebuji mu to dávat najevo. Potřebuji s ním trávit čas, povídat si a vědět, že mě miluje taktéž. Asi to není nic neobvyklého, že? Jenže... ne vždy to tak je.
Jsem ten typ, co by pro svého milovaného, nebo svou milovanou, udělal naprosto cokoliv. Kdyby se zase stalo, že bych přišel o telefon, zeptal bych se všech přátel, jestli by mi ho nepůjčili. Vloupal bych se do počítače rodičům, i kdybych za to měl dostat sebevětší trest. Napsal bych miliony dopisů, a klidně bych vzal mamince peníze z peněženky, jen abych je mohl poslat.
Kdyby jel autobusem přes mou vesnici, vymyslel bych si jakoukoliv výmluvu, jen abych mohl opustit dům a třeba si jen zamávat a přes sklo si poslat vzdušný polibek. A to bych udělal i kdybych byl v karanténě. Když bych se o svou spřízněnou dušičku bál, probděl bych i noci, jen abych věděl, že je v pořádku. Kdybych si měl vybrat mezi sebou a mou láskou, nikdy nedám sebe ani nikoho jiného na první místo. To bude vždy jen pro toho, ke komu budu chovat city.

Avšak to jsem já. Ale co ta druhá strana? Udělal by pro mne tyto věci taktéž? To nedokáži říci s jistotou, jelikož jsem se do těchto situací většinou dostával jen já, ale takovouto starost, kterou jsem právě vylíčil, jsem upřímně pociťoval jen u málo kterého vztahu. Například s dívkou, se kterou jsem chodil do školy. A ta, jen aby mě mohla vidět, když jsem byl nemocný, tak za mnou tajně běžela, když ji maminka poslala vynést odpadky. Vyplýtvala si na mě poslední korunu kreditu, jen aby mi mohla poslat dobrou noc. Bylo to krásné.

Ale občas se mi zkrátka stane, že ta druhá polovička to tak nemá a nedokáže udělat třeba jen hloupý 'přestupek', jen aby mi dokázala, že ke mě něco cítí. Nechci být moc konkrétní, protože je tu někdo, na kom mi záleží a dotyčnému nechci ublížit. Taky bych tedy chtěl upozornit, že se toto nevztahuje na všechny mé vztahy. Jen na většinu. Protože jsou i chvíle, kdy pro mne ten druhý překročí svou komfortní zónu. A ti za každou cenu.

Nakonec bych se chtěl na něco zeptat. Psal jsem tady o tom, co vše (a mnohem více) bych dokázal udělat, nebo jsem udělal, pro bytost, jež miluji. Ale víte... Mám pocit, že bych se takto zachoval téměř ke každému, kdo je mi trochu bližší. Je možné milovat více bytostí najednou? Já o sobě říkám, že miluji úplně všechny, a taky tomu věřím, ale co když je více bytostí, ke kterým chovám nejen ten nesobecký druh lásky, ale i ten romantický? Netvrdím, že to tak je, jen nad tím občas přemýšlím. Takže se ptám... Jaký máte názor na frázi „Někdo má až moc velké srdce na to, aby miloval jen jednoho"? 

PS: Samozřejmě že vás miluji všechny ^-^ (;