Ze života maličkých

Nečti to (18+)

Tenhle název už sám od sebe napovídá tomu, že tohle nebude normální kapitola. Tohle totiž nebude iluze, nebude to legrace. Tohle bude krutá, bolestná realita plná strachu, zoufalství a stresu. Tohle je totiž důvod, proč jsem v Little Spaceu.

Předem upozorňuji že toto bude hodně dlouhá (1044 slov) a depresivní kapitola. Dám vám totiž nahlédnout za oponu. Uvidíte co se děje za barevností, roztomilostí a krásou Little Spaceu.
Takže jestli nechcete zkazit náladu, tak tohle dále nečtěte.
Ale jestli vás to skutečně zajímá, tak si dejte pauzu od všeho a soustřeďte se jen na následující slova.

Kdybych měl rozebírat starou minulost, tak bych začal tím, že jsem byl jako malý sexuálně obtěžován svým starším bratrem, kterého měla má matka z prvního manželství. Mimochodem tyhle bratry mám tři. Tehdy mi byli čtyři a mu třináct. Chtěl abych na něj sahal, dělal mu to... Tu věc pusinkou a opravdu hodně nechutných věcí, co by nemělo žádné dítě zažít.
Ale... Je to už dávno. Samozřejmě to neznamená že z toho nemůžu mít stále trauma.

Když mi bylo sedm, moji rodiče se rozvedli. A... Tady začalo pravé peklo. Já a můj mladší brat Daniel jsme zůstávali u matky.
Ta na nás denně vyvíjela nátlak a stres. Bráška tomu tehdy moc nerozuměl. Byl celé dny u počítače a koukal se na pohádky a různá videa i přes to, že mu bylo teprve čtyři nebo pět.
Za to já... Já jsem to odnášel hodně. Každé dny jsem slýchával mámu jak brečí a říká že se chce zabít. Že je táta zlý a že nás nemá rád. Že jsme špatné děti a kvůli nám táta odešel. Že umře a my zůstaneme sami.
V tomto jsem žil asi dva roky. Pak se to tak nějak uklidnilo.

Ale to přichází (bohužel) další etapa mého tragického životopisu. Ta trvá asi do mích desíti let.
Matka se uklidnila a začala si hledat chlapy. Všechnu zodpovědnost hodila na mě. Staral jsem se o domácnost, řešil bratrovi problémy a musel jsem i řešit sebe, zatímco moje matka si vesele šu*ala s cizíma chlapama na diskotékách.
První chlap se kterým zůstala déle byl závislý na alkoholu a na herních automatech. Sotva jsme tehdy měli co jíst. Můj táta matce posílal výživné a i spoustu peněz na víc, platil nám obědy, kupoval nám oblečení, krmil nás, a to i přes to, že už měl novou rodinu a měl se starat o ni. Ale i tak se staral o nás. A matky ty peníze vkládala ne do nás, ale do toho chlapa.

Tento matčin chlap skončil ve vězení za neplacení alimentů na své dcery.

Pak si matka našla druhého chlapa, a s ním přišlo i další, ne jen sexuální, obtěžování. Například mě a bratra úmyslně zamykal v pokoji a hned za dveřmi si pouštěl porno u kterého masturboval. A to i několikrát denně. Chodil předemnou nahý, nezavíral se na záchodě, hrál si se mnou takovým zvláštním způsobem a... Nebylo to úplně dobré a výchovné. Všechno jsem to samozřejmě odnesl já, jelikož bráška byl pořád na úrovni tříletého dítěte co prosedí celé dny u počítače. Jinak to neuměl. Nikdo ho jinak nevychovával.
V tu dobu mě opět kontaktoval můj bratr z dětství. Prosil mě o kuřbu svého... Přirození. No... Ale vzpomínáte jak jsem říkal že mám tři bratry z máminýho prvního manželství? Tak se ozval ještě jeden. Ten ze mě dokonce i vytáhli nějaké fotky a... Prostě to nebyla další věc, co by mělo dítě zažít.

Jednou když jsme byli u táty a jeho nové manželky (v tu dobu spolu už měli dceru) tak jsem jim řekl že se chci nastěhovat k nim. Nevěřili mi ale... Když se pak dozvěděli v čem jsme žili, že se o nás matka nestrala, byli jsme podvýživení, špinaví a zůstávali doma nejprve z násilníkem (ano, bil mě) a poté z pedofilem, zažádali si o nás do péče.

A tak, po téměř roce plném soudů, konfliktů spolicií, stresu a slz se dostávám k tátovi a mojí nové mámě.
Zároveň to pro mě byla velmi temná a emo doba, kdy jsem se řezal, ubližoval ostatním, malém podřezal spolužačku a ten rok jsem si odnesl i nějakou tu dutku nebo co to bylo. Taky nic moc hezkého. Z toho jsem se ale naštěstí dokázal vyklepat. A mohli za to převážně BTS, když mě naučili milovat sám sebe. Za to jim strašně moc děkuji. Díky tomu že jsem je začal poslouchat, tak ze mě není teď závislák na drogách, alkoholik a laciná dě*ka.

Samozřejmě spory s mou biologickou matkou nepřestali nikdy a trvají do teď. Jenže se dostáváme k přelomu roků 2018/19, kdy už jsem starší a... Díky mojí dobré kamarádce se pomalu přiznávám k sexuálnímu obtěžování ze strany mích polovlastních (nevím jak říct že máme společnou jen matku) bratrů. A je to tu zase. Další rok = policie, soudy, stres a nátlak okolí.
Dokonce na policii mě ještě obvinili že jsem neměl žádné fotky posílat a že jsem se měl bránit a říct to hned. Byl jsem malé dítě a věřil svým bratrům! Přijde vám to normální? Mně ne.
Samozřejmě... Obě obvinění proti oboum bratrům zamítli.

Začal jsem chodit ke psychiatričce a na psychoterapie, kam chodím do teď. Jenže... Můj otec nedávno bojovala se smrtelnou nemocí a málem zemřel. A... Mně to bylo jedno. Já jsem nedokázal nic cítit. Kromě pocitu viny. Nedokážu si vysvětlit proč to tak je, ale prostě jsem to asi nezvládal.

Umírá mi táta (stále ještě hrozí že zemře), nevlastní máma upadá do depresích a u mého bratra se odhaluje šikana ve škole. Ne není to krásná shoda náhod?

A teď?
Asi před půl hodnou jsem seděl v obývacím pokoji. Můj agresivní táta ležel, máma brečela a před očima se nám hroutila, a sestra s bratrem se snažili být naprosto potichu a se strachem, aby je táta neseřval, jedli večeři.
A já jsem zase nedokázal nic cítit.

Jediné místo, kde se cítím opravdu bezpečně, je Little Space. Ale o tom nemohu téměř nikomu říci, protože bych už skutečně skončil v psychiatrické léčebně. Měl jsem tam být hospitalizován už dvakrát.

Takže... Toto je můj život. Plný strachu, stresu a zoufalství. Tak prosím vás, NIKDO už NIKDY neberte Little Space jako poruchu, nedejbože úchylku. Máme své důvody proč chceme být malé děti, jejichž největší starostí je zlomená pastelky nebo prokouslý dudlík.

Děkuji za pozornost.