Ze života maličkých

Rozchod

Znáte ten pocit, když se váš život podobá té nejhorší a nejnepovedenější části filmu?

Tak přesně tak se teď cítím...

Říká se, že historie se opakuje, ale je možné, že tak rychle? Je to přesně rok, co jsem přišel o mobil a tak i o svého caregivera. Jo, bolelo to. Neuvěřitelně. A já si to všechno vyčítal.
Teď se stalo naprosto to stejné, akorát z druhé strany... Dnes, 26.2.2021 přesně v 11:04:07 mi přišla zpráva, která mluvila za vše... Rozchod. Ale ne chtěný. Avšak rodiče se vždy dokážou postarat o to, aby jejich dítě trpělo pořádně.... Protože zakázat lásku je jedna z nejhorších věcí, co se dá udělat.

Připadám si naplněn zlobou, hněvem, zaslepen záští, ale nejhorší je, že jsem naprosto bezmocný... Ale nezlobím se na ni, ale na krutost zaslepených dospělí. Ničemu nerozumí a všechno pokazí! Já jsem byl zbit a zavřen do psychiatrie. A nemám nejmenší tušení, co se stane mé milované Mommie. Nemohu ji ani říci, ať si to nevyčítá, že to není její chyba a že se na ni nezlobím. Jsem naprosto bezmocný a ta nevědomost mě ubijí...

Od této zprávy jsem až do třech hodin odpoledne plakal a hněval se. Poté jsem šel s přáteli ven, kde jsem jim vše pověděl. Donutili mě to ze sebe nějak vybýt. Takže jsem seděl v lese na skále, hystericky plakal, proklínal sobeckost a zaslepenost a házel dolů ty největší kameny, co tam byli. Bylo to vcelku uvolňující a možná jsem se potom i cítil trochu lépe.
Po té jsem se doslova přejdl sladkostmi. Opravdu. Veliké duhové lízátko, celá tabulka čokolády, taková ta žvíkačková rulička, pendreky a gumové bonbóny mi neudělali úplně nejlépe a já skončil u stromu, kterému jsem poblinkal kmen. Ale asi to stálo za to... Možná jsem to potřeboval... Ale špatně je mi do teď >_<

Nicméně... Pořád to bolí. Hodně... Nejraději bych se sbalil do klubíčka, jako ta žvíkačka, a beze stopy zmizel z povrchu zemského...

Jakou máte zkušenost s touto bodavou a neutuchající bolestí vy? Je nějaký "lék"? Nebo rány spraví jen čas?