Nanovo

2. Sonia

Ten den se má sestra vrátila ze studií. Nevycházely jsme spolu zrovna moc dobře, přesto jsem jiměla ráda. Na její počest jsem uspořádala večírek. Říkala jsem si, že snad až se umyje, sejde dolů a bude se chtít seznámit s nájemníky. Ona byla vždycky tak pečlivá a svědomitá! Pozvala jsem pár místních muzikantů a všechny obyvatele vily Nivun. Přišli téměř všichni, chyběl jen lord Samuel. Ten byl prý na cestách za svojí rodinou a měl se vrátit za pár dní.

Večírek se vyvíjel poměrně dobře. Víno teklo proudem, zpívalo se a všichni byli v dobré náladě. Jen Livie stále nepřicházela. Doufala jsem, že se brzy připojí. Po hodině už jsem začínala být mírně nervózní. Musí přece sejít každou chvíli, říkala jsem si. Z nervozity jsem vypila další skleničku červeného. Nebo možná dvě, kdo by to počítal?

Liv konečně dorazila. Vzala si na sebe svůj kalhotový kostým, docela hezký, ale pro tuto příležitost naprosto nevkusný. Hodil se spíš na cestování, než večírky. Zpozorovala jsem ji zrovna ve chvíli, kdy jsem zaujala místo na pódiu a zpívala píseň „Dej mi vína víc". Při pohledu na ni se mi na tváři okamžitě rozzářil úsměv a já jí běžela naproti.

„Livinko, sestřičko!" skočila jsem jí kolem krku. Asi to nečekala a trochu se zapotácela. Naštěstí ji podržel Irvin, ten hezký tanečník z prvního patra. Bohužel ale zadaný.

„Vítejte doma, krásko!" pozdravil ji a rovnou jí strčil do ruky skleničku. Rozhodně byl člověkem, se kterým bych si mohla rozumět!

„Co to má znamenat?" obořila se na mě má sestra. Nechápala jsem.

„Přece večírek! Na tvoji počest." Livie se nezdála být zrovna v té nejlepší náladě, já ji ale chtěla v sále udržet. Kousek ode mne stála na stolku sklenice s vínem, hned vedle tácu s občerstvením. Vzala jsem ji a zazvonila na ni vidličkou.

„Hej, všichni! Livie konečně dorazila. Seznamte se!" V tu chvíli, snad vlivem příliš velkého množství alkoholu, mi přišlo jako dobrý nápad zařvat to na celý sál. Všichni se k nám otočili. Někdo začal tleskat, jiný se smál. Livie vypadala čím dál navztekaněji. Zasmála jsem se taky, chytila ji a zatočila se s ní. Chtěla jsem, aby se bavila.

„Jsi normální?! Jediné, co chci, je klid!" seřvala mě. Byla úplně nemožná. Kde je trocha vděku? Uznání za projevený zájem, za mé organizační schopnosti!

„Já? To ty si přijdeš na vlastní večírek v těchhle hadrech a ještě k tomu pozdě."

„Můj večírek?! Já ani nevěděla, že nějaký je!"

„Snad je slušnost jít dolů a seznámit se se svými nájemníky, ne? Nebo tě vůbec nezajímá, kdo tady s námi žije?"

„A co kdybys mě nechala to udělat po svém, hm? Možná máme stejný obličej, já ale nejsem ty a nemám potřebu se neustále předvádět."

„No jasně, to je typické! Myslíš si, že jsi hvězda? Že jsi něco víc, než my všichni ostatní?"

„Já se o něco alespoň snažím. Co děláš ty?"

„Bavím se. Nechci totiž chcípnout jako stará panna."

„Tak to ti opravdu nehrozí. Stejně, jako špetka sebeúcty."

„Jsi hrozný suchar."

„A ty jsi trapná." Tak. Tohle přehnala. Trapná?! Proč? Protože se jen snažím poznat jiné lidi? Že jsem tak bezprostřední a nevázaná? Že si užívám života? Ona je jen samá knížka a ticho.

„Ty se skoro s nikým nebavíš. Jsi pořád jenom sama a nikdo o tebe nestojí."

„Myslíš? Nenapadlo tě třeba, že mi to tak vyhovuje? Že chci být sama?"

„Tak si buď! Ale taky tak chcípneš!" V místnosti bylo najednou hrozné ticho. Všichni na nás zírali. Všechno pokazila. Chtěla jsem jí udělat radost, prokázat jí čest! Ale ona to vzala a rozdupala. Jako by jí na ničem nezáleželo.

„Fajn. Jdu spát. Dělej si tu co chceš, ale jedině tak nahlas, abych to ve svém pokoji neslyšela!" Mluvit začala klidně, ale postupně se její hlas měnil v křik. Poslední slovo téměř zaniklo ve zvuku hromu. Jí to ale bylo jedno. Otočila se na patě a odešla zpět do svojí ložnice. Teda alespoň myslím. Obrátila jsem se zpět ke svým hostům. Můj pokus o úsměv se asi minul účinkem.

„Tak vážení, malé zpestření dnešního večera máme u konce a můžeme se opět vrátit k obvyklé zábavě. Jestli tu umí někdo čarovat, mohl by zařídit, aby zvuk z tohohle salonu neunikal ven? Slibuju, že to na něho neprásknu." Můj pokus o vtip se setkal jen s velmi vlažným přijetím. Všude na světě je čarodějnictví naprosto normální. Jenom tady je to něco, co se trestá. Největší lovy čarodějnic a kouzelníků už sice pominuly, ani dnes situace však není úplně ideální.

Muzika začala opět hrát, lidi se mezi sebou bavili (řekla bych, že hlavním tématem rozhovorů jsme byly já a Liv) a já se dala do tance. Irvin se ke mně přidal a myslím, že ta jeho pisálka si ani nevšimla, že se motá kolem jiné ženské. Na večírek sice dorazila, v jednom kuse však čučela do nějakého notesu a pořád něco zapisovala. Jako by duchem vůbec nebyla přítomná.

____________

Zaujal tě příběh? Máš k němu nějaký postřeh či připomínku? Napiš mi to do komentáře. Když mě zaujme tvá tvorba, komentář ti mile ráda oplatím :o)