Nanovo

5. Livie

S Mellindou jsem si rozuměla, přesně podle očekávání. Čas s ní uplynul rychle a já konečně přišla na lepší myšlenky. Její čas byl ale vzácný, potřebovala ho věnovat zejména studiu. Dohodly jsme se však na další společné konverzaci, pro příští den. Večer jsem tedy sešla dolů do jídelny sama. Než jsem do ní však vkročila, zahlédla jsem oknem opět světlo v zahradě. Tentokrát mi neuteče, pomyslela jsem si a vydala se za ním. Bylo chladno a v trávě už byla vysrážená rosa. Stmívalo se brzy, touhle dobou už mělo nebe indigovou barvu. Foukal studený vítr a mě naskočila husina. Když jsem se přibližovala ke světlu, stahoval se mi žaludek. Neměla jsem strach, jen velmi nepříjemný pocit. Podle svého očekávání, došla jsem k zahradnímu domku. Uvnitř seděl na židli pan Gordon a brousil kosu. Zajímalo mne, co přesně je zač a ráda bych také dokončila náš odpolední rozhovor. Na druhou stranu, jako by mi něco říkalo, že to není příliš dobrý nápad. Nakonec však vyhrála má zvědavost.

Zaklepala jsem a vstoupila dovnitř. On se na mě ani neotočil, jen dál pokračoval ve své zaujaté činnosti. Nervózně jsem si odkašlala, abych tak důrazněji upozornila na svou přítomnost. S ním to ovšem ani nehnulo.

„Myslela jsem, že už je dávno po žních," začala jsem konverzaci, abych proťala protivné ticho.

„Moje žně ještě pořádně nezačaly," odpověděl mi chladně, aniž by zvedl hlavu.

„Když hovoříte s dámou, obzvláště je-li vaší nadřízenou, je slušností dívat se jí do očí." Usmál se, ale pohled dál klopil k nástroji.

„Má milá, já žádné nadřízené nemám. Nikdo mě zde nedrží. Má přítomnost kdekoliv je pouze mojí svobodnou volbou." Nevěděla jsem, co říci. Chtělo se mi odejít, necítila jsem se příliš dobře, zároveň mě tam cosi přitahovalo. Jako by se má intuice nedokázala rozhodnout, zda je lepší zůstat, nebo se vzdálit. Podruhé ticho přerušil on.

„Myslím, že je zde něco, co byste si měla přečíst."

„Ano? A co to je?" máchl rukou s brouskem směrem ke stolu. Ležely na něm nějaké staré dopisy a zašlý deník. Přistoupila jsem k němu a vzala je do rukou.

„Vemte si je k sobě, budete mít na ně větší klid. Tady nebo v knihovně by vás stále jen něco rozptylovalo."

„Proč myslíte?"

„Zkušenosti," odvětil krátce. Vzala jsem tedy dokumenty do rukou a bez dalšího rozloučení odešla. Setkání mi nebylo nijak příjemné a ulevilo se mi, když jsem byla konečně pryč. Podle doporučení jsem odešla do svého pokoje, kde jsem pro jistotu zamkla a zatáhla závěsy. Pohodlně jsem se usadila do křesla a otevřela deník. Úvodní strana napovídala, že patřil Violett Amsir, mojí babičce.

První zápisek
Dnes mě začal Gordon učit. Vzal mne do hor a dal mi první lekci. Výsledky nebyly nijak uspokojivé, nedokázala jsem ovládnout vůbec nic.

Druhý zápisek
Po několika dnech usilovného tréninku jsou konečně vidět první pokroky! Zatím se neobejdu bez několikahodinové meditace, po ní však již zvládám lépe ovládat nejen své emoce, ale díky nim také slabě vítr. Musím však svou mysl velmi soustředit, což je vyčerpávající.

Třetí zápisek
Krotit své emoce je mnohem těžší, než je vyvolat. Zatímco v první fázi učení bylo důležité soustředění a vytváření energie, při posledních zkouškách bylo třeba energii krotit. Mou vlastní. Bylo to těžké a vůbec se mi nedařilo. Jako by mne někdo ovládal zevnitř, jako by se mé já rozhodlo vzbouřit proti mě! Je to vysilující.

Čtvrtý zápisek
Gordon mne stále provokuje a vyvolává ve mne silné pocity. Od radosti až po vztek. Nedokážu je zvládnout. Měla bych je ovládnout, ale místo toho ony ovládají mě! Nesnáším to, připadám si tak slabá...

Pátý zápisek
Opět se mi mé emoce vymkly z kontroly. Tentokrát to bylo ale ještě horší, Gordon u toho nebyl. Naštěstí jsem stihla ze zahrady utéct, ale část lesa je zničená. Co bude dál, požár?! Musím se naučit ovládat, ale pořád mi to nejde. Je ve mě hrozná síla, o které jsem dřív neměla ani tušení. Neumím ji zvládat, nedokážu se to naučit!

Zaklapla jsem deník. Na čele mi vyrazil pot. O čem to sakra psala?! Hlavou se mi honilo tolik otázek a odpovědi nikde. Nedokázala jsem pokračovat ve čtení, byť jsem doufala, že právě tam bych mohla nalézt víc. Bušilo mi srdce a hrdlo se svíralo. Zamčený pokoj mi najednou připadal jako klec. Proč jsem tam jen musela být? Proč jsem musela odjet z Itacy? Chtěla jsem pryč. Únava na mne dolehla jako lék. Přepadla mne náhle a zavřela mi oči. Pořád jsem seděla v křesle, svíčka stále svítila. Já však oči otevřela až další den ráno.