Nanovo

6. Sonia

Když jsem se upravená vrátila zpět do přízemí, lord Samuel už tam nebyl. Pocítila jsem lehké zklamání. Začínala jsem se nudit. Napřed jsem se šla jen tak projít zahradou. Těšila mě vůně růží a barvy jejich květů. Zdálo se mi, že každý den jsou jiné. Nebo to dělalo víno mlžící mé vzpomínky? Za chvíli mě to ale omrzelo. Zkusila jsem navštívit tančírnu. Irvin právě trénoval. Vypadal tak zaujatě.

„Pěkný," pochválila jsem mu trojitou otočku. Ani se na mě nepodíval.

„Ani ne, tohle je dost slabota."

„Náhodou, mě se to líbí," snažila jsem se mu vlichotit.

„To je hezký, ale já potřebuju, aby se to líbilo trochu jiným lidem."

Nebavilo mě to. Nechala jsem ho být a šla zas pryč. Vrátila jsem se k sobě do pokoje a raději se věnovala svému šatníku. Nechtělo se mi být v domě, ale ani jsem nechtěla jít ven sama. Na nákupy už bylo pozdě a bloumat jen tak městem mě samotnou nebavilo. Těšila jsem se na večer. Předpokládala jsem, že se u večeře opět setkám s lordem. Znovu se mi vybavil okamžik, kdy mne políbil na ruku. Naskočila mi z toho husina. Natáhla jsem se na postel a dovolila své fantazii, aby se rozjela na plné obrátky.

Představovala jsem si, jak mi přejíždí rukou od pasu nahoru, druhou mne tiskne ke zdi a líbá na krk. Dotkla jsem se toho místa doopravdy a nahlas vydechla slastí. Představovala jsem si, jak mne objímá a tiskne ke svému tělu. Jak se mu nohou zlehka otírám o lýtko a svojí rukou přejíždím po jeho pevných pažích. Jen ta představa mne dokonale vzrušovala.

Připravila jsem se na večeři a poměrně brzy sešla dolů. Podle mého očekávání, přišel i on. Ve dveřích se rozhlédnul po místnosti a všechny obdařil krásným širokým úsměvem. Sednul si naproti mě.

„Krásný večer, dámy," pozdravil všechny a nabral si na talíř zeleninu.

„Řekněte mi, proč jste se vrátily sem?" Teď už svou pozornost věnoval výhradně mé maličkosti.

„No, je to trochu smutná historka," pousmála jsem se, ale při vzpomínce na ne tak dávnou událost se mi sevřelo hrdlo. „Opravdu ji chcete slyšet?"

„To chci," přikývl. „Možná ale, že to není příliš vhodné k večeři. Omlouvám se, za svou otázku."

„To ne, vůbec se neomlouvejte!" Byla jsem v rozpacích. Chvíli panovalo trapné ticho. Rozhlédla jsem se po ostatních. Přišla jen Morgan (Irvinova dáma) a Holly. Irvin pravděpodobně ještě trénoval, Melinda se učila. Kde byla Liv, jsem netušila. Dívky si spolu povídaly o čemsi nedůležitém na druhém konci stolu. Chvíli jsem žvýkala sousto salátu. „Raději mi povězte vy něco o sobě," proťala jsem konečně to nesnesitelné mlčení. „Žijete tady, ale já o vás téměř nic nevím."

„Na mě nic zvláštního není."

„Vy jste jen zbytečně skromný, to určitě není pravda!"

„No dobře. Co by vás zajímalo?"

„Já nevím, co máte třeba rád, co se vám líbí?"

„Rád mám tohle místo. Líbí se mi na něm jeho atmosféra. Je tu něco – kouzelného, jestli mi rozumíte. A taky je tu nádherný výhled," usmál se na mě. Lehce jsem se zarděla. „No a co se mi líbí? Žít. Být někde v akci, smát se, tančit, jít za svými touhami! To by měl podle mě dělat každý."

„Páni, to je úžasné. Myslím si úplně totéž!"

„Připadá vám to romantické?"

„Trochu. Vy na romantiku věříte?"

„Popravdě, ani ne. Ale je hezké mít poblíž někoho, kdo ano. Tohle je stránka mojí osobnosti, kterou bych rád změnil. Dokážu si sice vychutnat dobré jídlo, užít skvělou hudbu, mít požitek z nádherného pohledu, ale nic z toho pro mě nikdy nebude ničím víc. Obdivuji ty, kteří dokáží vidět věci jinak."

„Mohu mít otázku? Velice mě pálí."

Nadzvedl pravé obočí.

„No prosím, jen se ptejte."

„Proč někdo jako vy, žije tady?"

Zasmál se.

„Myslíte, proč někdo mého původu má zapotřebí pronajímat si byt? Ne že bych takovou otázku nečekal, je nasnadě. Nuže, je to jednoduché. Možná jsem lord, ale ne nijak bohatý. Můj otec zemřel, když jsem byl dítě a jeho bratr, za kterého se posléze má matka provdala, jeho jmění rozházel. Pro mě toho už tolik nezbylo."

Úžasně jsme si rozuměli. Chvíli jsme si ještě povídali. Po večeři jsem se zvedla a naklonila k němu. Během naší konverzace jsem opět získala své sebevědomí a tak pro mě nebyl problém udělat další krok.

„Chcete se jít se mnou projít do zahrady? Řekla bych vám ten příběh."
Usmál se na mě. Přiklonil se ještě blíž a zašeptal: „Pojďme." Nabídl mi rámě.
Napřed jsme šli mlčky. Užívala jsem si opojné vůně růží a jeho přítomnosti. Dával mi pocit klidu a bezpečí. Měla jsem pocit, že mu můžu věřit a že se mu mohu svěřit snad s čímkoliv.

„Chtěla jste mi povědět příběh," pobídl mne laskavě. Zhluboka jsem se nadechla a ve vzpomínkách se vrátila zpět k nedávným událostem.

„Víte, my sem jezdily jako malé holky. Když nám bylo asi sedm, něco se stalo a matka pak prohlásila, že už sem jezdit nesmíme. Dodnes netuším, proč se tak rozhodla. Nicméně, naše babička asi před rokem zemřela. Tento dům nám dvěma odkázala jako společný majetek. Do závěti jasně uvedla, že ho nesmíme prodat a že v něm alespoň jeden rok musíme obě setrvat, jedna vedle druhé. Když babička zemřela, naše matka před námi závěť schovala. Nechtěla, abychom se sem vracely. Jenomže před pár týdny..." při těchto vzpomínkách se mi začal třást hlas. Byly ještě příliš čerstvé. „Naši rodiče zahynuli při nešťastné události v Rakkasu. Šli si sednout do kavárny na náměstí, aby si vychutnali krásný večer. K jejich smůle se ve stejnou dobu na tomtéž náměstí ocitnul rebel, který hájil už ani nevím co. Snad chtěl, aby ženy začaly pracovat? Když se ho stráže pokusili zadržet a odvést tam, kam patří, začal se bránit. A jak! Nejen, že to byl rebel, on byl dokonce i čaroděj, nebo co! No chápete to?! Máchal rukama a střílel jakési proudy smrtící energie všude kolem. Naši rodiče nebyli jediní, kdo ten den přišel o život. Po jejich pohřbu jsem v matčině pokoji objevila babiččinu závěť. A právě kvůli ní jsme teď tady."

Po dovyprávění celého příběhu mi nadobro vytryskly slzy. Samuel se na mě jen podíval a objal mne. Nebránila jsem se. Potřebovala jsem se o někoho opřít. Byla jsem tak šťastná, že tady je. Ulevilo se mi. Konečně to ze mě bylo venku, konečně jsem se s někým mohla podělit o to, co se stalo. Ráda bych si o těchto událostech pohovořila i s Livií, ale ona mě k sobě nepustila. Když naši rodiče zemřeli, byla kdesi na druhé straně světa. Nebyla u toho a nechala mě v tom samotnou. Nechtěla o tom mluvit a ke mě se začala chovat snad ještě chladněji, než dřív. Jako kdybych za jejich smrt mohla já.

Opírala jsem se o Samuela a nechala své slzy volně proudit ven. Mlčel. Jen tam stál a objímal mě. Možná, že takový kontakt byl snad až příliš intimní, mě to ale nevadilo. Po mém monologu už se nezdálo, že by byl tolik nepatřičný.

„Jsem rád, že jste mi to řekla," hlesl najednou. Zamrkala jsem a setřásla tak z řas poslední slané kapky.

„Ano, já taky. Hrozně se mi ulevilo." Pokusila jsem se o úsměv, nebyla jsem si však jistá, že se mi opravdu povedl. Celá tahle scéna nás ohromě sblížila. Mnoho už jsme si toho za zbytek večera neřekli, oba jsme však cítili, že to není potřeba. Byla mezi námi podivná atmosféra. Samuel mne nakonec doprovodil až ke dveřím mého apartmá a rozloučil se se mnou letmým polibkem na hřbet ruky. Jen co za mnou zapadly dveře, svlékla jsem si šaty, spodničku, boty odkopla do kouta a nahá se po zádech svalila do postele. Cítila jsem volnost. A taky únavu. Tak, jak jsem byla, jsem za pár vteřin usnula.