Týden. Týden s ním a já si najednou přišla tak opuštěná, když tu nebyl. Neměla jsem komu říct co se stalo, co mě naštvalo, nebo na co jsem přišla, když jsem jen tak přemýšlela. Po baletu jsme byli ještě pětkrát spolu. Mluvili jsme, smáli se, bavili se. Nelíbali jsme se, jen přátelské pusy na tvář při loučení. Což bylo velmi milé. Stihla jsem toho o něm dost zjistit. Třeba to, jak rád hraje karty s prarodiči, umí německy, že stále spojuje slova, UČÍ SE POLSKY, a má takzvané supermyslícínálady, což je opravdu jen jedno slovo, podle něj, kdy se stává ultrahlobokomyslícím a přichází na věci, o kterých chce slyšet snad každý. Taky božsky voněl a to pokaždé, a měl rád červenou barvu.
Bylo pro mě zvláštní, když se několik dní neukázal. Chodila jsem do školy, obchodu s muzikou, kde jsme se potkali, do kavárny, kde jsme spolu byli, ale toho co jsem měla vidět už dávno, jsem si všimla až další pátek, dvacátého-osmého.
Seděla jsem v té kavárně, u toho stolu a pohrávala si s menu, když jsem čekala na svůj čaj. "Va," tišše jsem přečetla dvě písmena napsána fixem v rohu menu. Otočila jsem na další stranu, kde na stejném místě bylo písmeno "A." Na dalších už nic nebylo. Opřela jsem se o židli a naskytl se mi tak skvělý pohled na hranu stolu, kde byla vyryta srdíčka s "V" uvnitř. Zakroutila jsem nevěřícně hlavou a natáhla ruku pro nejspodnější ubrousek, tak jak to vždy dělám. "Nádherná Varšava," šeptla jsem nápis uprostřed. "Co to sakra?" pokračovala jsem ve své tiché řeči, při jemném přejíždění prsty po vyrytých srdíčkách. Pomalu jsem vytáhla tenký a úzký červený lístek z pod hromádky tácků. Rychle jsem přečetla nápis, vstala, popadla kabát, mávla na George - mého číšníka, kamaráda, a konečně se rozeběhla směrem k místu, kde jsme spolu byli první den.
Doběhla jsem tam, ale nikde ho neviděla. Moje jediná myšlenka byla, že už ho nikdy neuvidím, že jsem prošvihla svojí šanci. Rozhlídla jsem se kolem a nakonec se vydala rovně dál, cestou kterou jsme běželi taky první den.
"Aarone," vydechla jsem, když jsem dosedala vedle něj na lavičku.
"Všimla sis akorát v čas," usmál se, ale nedíval se na mě.
"Bála jsem se, že tě už nenajdu," opřela jsem se o kolena a dýchala.
"Udělal jsem si výlet," kouknul na mě.
"Kam?" byla jsem zvědavá.
"Do Polska."
"Nádherná Varšava.." podívala jsem se do dálky před sebe.
"Přesně tam jsem nebyl, chci tam jet s jinou nádhernou Varšavou."
"Jsi blázen," zasmála jsem se, "Moc hodnej," dovysvětlila jsem.
"Ty jsi taky moc hodná," usmál se.
"Moc jsi mi chyběl," položila jsem mu hlavu na rameno.
"Promiň."
"Dobře."
"Mám tě rád."
