Měla jsem až moc jemnou pleť, až moc viditelné klíční kosti, až moc světlé dlouhé vlasy, až moc oblečení ze sekáče, až moc jsem pila perlivé nápoje, až moc jsem snila, až moc přemýšlela, až moc kouřila, byla jsem až moc devatenáctiletá, až moc jsem se smála, taky až moc brečela, až moc jsem mluvila a nebo až moc mlčela. A hlavě až moc jsem poslouchala hudbu a moc času trávila v obchodě s ní. Byla jsem tam i v ten lednový čtvrtek.
"Ahoj, uhm, nevíš kde bych našel Beatles?" řekl nějaký chlapec, který se dotkl mého ramene.
"Myslím, že tamhle, pod tím velkým nápisem BEATLES," pobaveně jsem se usmála. "Ehm, díky," usmál se a udělal krok směrem tam, kam jsem ukazovala. Zavrtěla jsem pro sebe hlavou a dál se hrabala v deskách. "Vlastně," vrátil se, "nechtěla by jsi někdy někam zajít, třeba?" nervózně se pousmál. "Jo, jo, ráda," široce jsem se usmála a už držela desku v ruce. "Já jsem Aaron," už jistěji mi podal ruku. "Varšava," přijala jsem ji. "Vážně?" pobaveně se na mě podíval, "Líbíš se mi čím dál víc," kousl se do rtu a já nepochybně zčervenala. "Takže, kdy?" změnila jsem téma. "Co hned?" navrhl a já souhlasila.
Zaplatila jsem své dvě nové desky a před obchodem se připojila k Aaronovi. Šli jsme mlčky a mně to vyhovovalo. V hlavě jsem přemýšlela o čem asi budeme mluvit později. Jaký je a vůbec, jestli tohle má sebemenší budoucnost nebo význam. "Clara's?" podíval se směrem ke kavárně, kterou jsem moc dobře znala. Místo odpovědi jsem se usmála a prošla dveřmi, které pro mě otevřel. Sedla jsem si ke stolu pro dva a sundala si kabát, on udělal to samé. "Co si dáme?" sáhla jsem po jídelníčku, "Promiň, asi bych neměla používat množné číslo, protože se přece jen známe sotva půl hodiny a říkat 'my' není v tuhle chvíli nijak vhodné a vůbec..." trochu jsem spanikařila. "Va, v klidu," pobaveně se zatvářil. "Promiň," řekla jsem znovu. "Pšt," šeptl a vzal druhé menu, "Kafe? Čokoláda?" Nakonec jsme se domluvili na horké čokoládě a malinovém dortu.
"Tak, řekni mi o sobě něco," nabral si kousek ze svého dortu.
"Ve skutečnosti se nejmenuju Varšava."
"To mi došlo, ale líbí se mi to, nech to tak."
"Jinak jsem naprosto obyčejná."
"Hm," spolkl to, co měl v puse, "myslím, že musím nesouhlasit."
Zavrtěla jsem hlavou: "Teď ty."
"Jmenuju se Aaron," zasmál se a já taky. "Kolik ti vlastně je?"
"Sedmnáct," odpověděla jsem, "a tobě?"
"Devatenáct. Máš hodně ráda Polsko?"
"Nikdy jsem tam nebyla," řekla jsem upřímně a napila se.
"Děláš si srandu? Je to tam super! Měla by jsi tam co nejdřív jet."
"Ty jsi tam vážně byl?" rozzářila jsem se.
"Ne," zasmál se.
"Bože," šťouchla jsem ho do ramene a taky se zasmála.
"No, chceš ještě někam zajít nebo musíš už jít?" položil otázku, po tom co zaplatil. "Nepospíchám, ale nechci otravovat," řekla jsem na odpověď. "Mohli by jsme se projít," pousmál se a já bez váhání souhlasila.
Chodili jsme parkem při světle lamp a zimním vánku dobré dvě hodiny a pak další dvě seděli na lavičce a pořád neměli dost povídání. Řekla jsem mu toho opravdu hodně a on mně taky a to jsme se ještě dnes ráno neznali, ale mně se to líbilo. On se mi líbil. Seděli jsme spolu na lavičce, moje nohy položené na těch jeho, a hlasitě jsme se smáli.
"To neni možný!" smála jsem se, "To sis vymyslel," kroutila jsem přitom hlavou. "Nelžu," se smíchem naznačil znamení přísahy. Smála jsem se a hlavu si držela v rukou, protože jsem se snažila aspoň trochu uklidnit. "Promiň, promiň. Už se nebudu smát," koukla jsem se na něj a na chvilku přestala. "Mně se tvůj smích líbí," usmál se. Hlasitě jsem si povzdechla, vstala a rozeběhla se parkem. "Kam jdeš?" znervózněl. "Pojď!" křikla jsem a běžela dál.
"Jak to tu znáš?" sedl si vedle mě udýchaně na trávu, kde byl skvělý výhled na město.
"Chodím sem už dlouho."
"Je to nádherný."
"Slib, že to nikomu neukážeš," šťouchla jsem ho prstem. "Ještě nikoho jsem sem nevzala."
"Proč mě?" divil se.
"Někdy se ráda dělím o tajemství."
