Ráno jsem se probudila kvůli zvonícímu budíku, připravila se a vyrazila do školy. Šla jsem pěšky, protože jsem se opravdu chtěla projít.
"Ahoj," ozval se někdo z auta, které zastavilo vedle mě. Skoro jsem si toho nevšimla, jelikož jsem zrovna až moc přemýšlela.
"Va, pojď," promluvil znovu.
"Ehm, já musím do školy," zastavila jsem se.
"Pojď," zopakoval.
"Kam?" zeptala jsem se.
"Uvidíš," usmál se.
"Aarone," zavrtěla jsem hlavou.
"Pojď," otevřel dveře a já nakonec nastoupila.
"Jel jsem kolem náhodou, přísahám," odpověděl na otázku, kterou jsem ani nestihla položit. "Na balet," řekl po chvíli.
"Cože?" nechápala jsem.
"Jedeme na balet," ušklíbl se.
"Já ale musím do školy," protestovala jsem.
"Napíšu ti omluvenku," prudce zatočil a já se chytla opěrky vedle svého sedadla.
"Nemůžeš mi napsat omluvenku," protočila jsem oči.
"Pšt, jedeme na balet," rozhodl, "Ty taková rebelka si tohle nemůžeš nechat ujít."
"Dyť je to hrozně drahý a já musím do školy a ty mě vezmeš někam pryč a ani tě skoro neznám a," chtěla jsem pokračovat, ale nevěděla jak.
"Podle mě se už známe dobře. Víš toho o mně snad víc než moji rodiče," mhouřil oči při sledování vozovky před námi. "A jestli nechceš, tak můžeš jít," zastavil na kraji silnice.
Zhluboka jsem se nadechla: "Chci vidět balet."
Jen se pro sebe usmál a znovu se rozjel. Celou cestu jsme si povídali a musím přiznat, že se mi nikdy s nikým nemluvilo tak dobře. Poslouchal, opravdu poslouchal, a uměl reagovat a rozvíjet téma a radit a zkrátka perfektně vést konverzaci opravdu dlouhou dobu.
"Víš, někdy si přijdu jakože mě šikanuje," řekla jsem neurčitě.
"Kdo?" nakrčil čelo.
"Hm, můj život. Možná je to spíš jen moje mysl, ale jsem si jistá, že to svým způsobem bolí," vysvětlila jsem.
"Určitě máš pravdu," přikývl, "Možná, že se tak cítí víc lidí v našem věku."
"Jo, možná."
Potom jsme chvíli mlčeli, přemýšleli. Aaron asi osmkrát špatně odbočil, ale já se jen tiše smála jeho klení. Měla jsem docela zvláštní pocit u toho kde teď jsem místo školy, ale líbilo se mi to.
"Tohle jsem ještě nikdy neudělal."
"Já taky ne," podívala jsem se z okýnka ven.
"Naše poprvé," krátce se na mě podíval s úšklebkem na tváři.
"Doufám, že se pochlubíš kamarádům," zasmála jsem se.
"Stoprocentně," řekl a podíval se zpátky na silnici před sebou.
Nevím, jak dlouho jsme jeli, ale opravdu to bylo trochu dál od města. Snažila jsem se si představit jak asi to tam bude vypadat, ale nemohla jsem si být ničím jistá. Přeci jen, tohle by mě ještě dnes ráno ani za nic nenapadlo. Sedět tu v autě se skoro neznámým chlapcem, o kterém toho vím už jen za dva dny víc, než vím o sobě a s kterým se cítím tak moc pohodlně. Na cestě na balet bůhví kam. Ale, moc se těším.
