"Chodím sem už dlouho."
"Je to nádherný."
"Slib, že to nikomu neukážeš," šťouchla jsem ho prstem. "Ještě nikoho jsem sem nevzala."
"Proč mě?" divil se.
"Někdy se ráda dělím o tajemství."
"Začala jsem sem chodit ve chvíli, kdy jsem si přišla nejvíc zbytečná."
"Jak je to dlouho?"
"Šest let," vyndala jsem si z bundy krabičku cigaret. "Začlo to tátou, myslím."
Aaron mi krabičku vzal a já se na něj nechápavě podívala. "Vezmu si taky, jestli ti to nevadí. A za to tě neprásku," ušklíbl se, když jsem do něj praštila s potom nám oběma zapálila. Kývl abych pokračovala.
"Prostě jednou už nepřišel. Ne proto, že by nemohl, ale protože nechtěl. Dlouho jsem si myslela, že jsem v pohodě. Ve čtrnácti mi došlo, že ráno jdu rychle do školy, protože doma si přijdu nepotřebná a odpoledne pospíchám zpátky, protože tam to není o nic lepší. Nikam jsem nikdy nepatřila, jen sem," vyfoukla jsem kouř z pusy. "Vlastně jsi první komu to říkám, nikoho to nikdy nezajímalo," otočila jsem se k němu.
"Mě nikdy ve škole nebrali. Nikdy jsem neměl ani nejlepšího kamaráda, nebo tak. O přestávky jsem si četl v učebnicích."
"Asi každej má něco, viď?"
"Jo," kývl.
Lehla jsem si na zem a dál kouřila. Aaron si lehnul vedle mě a společně jsme pozorovali hvězdy.
"Mě to zajímá, zajímá mě všechno o tobě. Vím, že se skoro neznáme, ale jsem si tím jistej," šeptal. "Myslíš, že nás něco dokáže zachránit?" otočila jsem hlavu k němu. "Co tím myslíš?" díval se na mě. "No, od nočního ležení v posledním sněhu, od klábosení o našich těžkejch životech náctiletejch, od nelegálního kouření, od mluvení jen sami se sebou, od nás," řekla jsem bez mrknutí. "Myslím, že jednou jo," odpověděl a já kývla.
"Sakra, musíme jít," rychle jsem se zvedla, odhodila cigaretu, dala si své věci do kapes a vzala si svou tašku. "Co se stalo?" zvedl se i on. "Policajti. Jsem nezletilá a kouřím v podstatě v lese, nesmí nás vidět," rychlým krokem jsem se vidala jinou cestou, než jsme přišli. Aaron mě po chvilce dohnal a tak jsme mířili směrem k hlavní silnici.
"Stůjte!" ozvalo se za náma. "Kurva," zaklela jsem a rozeběhla se, Aar za mnou. Proběhli jsme východní stranou parku a potom po chodníku vedle silnice, když upadl a já se pro něj musela vrátit. "Vstávej, honem," podala jsem mu ruku a slyšela jak se někdo blíží. "Blbej led," zanadával a konečně vstal. Znovu jsme se rozeběhli. Držela jsem si mírný náskok a pak rychle zatočila do slepé ulice. Udýchaná jsem si sedla na zem a opřela se o zeď, Aaron vedle mě. "To bylo dobrý," přiznala jsem, když jsem je slyšela proběhnout. "Nestihl jsem se ani protáhnout," zastěžoval si. "To mě opravdu moc mrzí," zahrála jsem lítost a zasmála se.
"Děláš tohle často?" položil otázku.
"Někdy."
"S tebou si člověk hodně zaběhá. A taky dost popřemejšlí, co?"
"To nevím, nikdy jsem se sebou nikde nebyla," ušklíbla jsem se. "A to vlastně ani nevíš, že mám vlastní telefon. A každý ráno čtu noviny. Jsem docela třída."
"Já věděl, že zeptat se tě bude dobrý nápad. Nikoho s telefonem a novinama neznám," zasmál se.
"Proto jsem teď tady," široce jsem se usmála. "Ale už budu muset jít."
"Tak i rebelky mají večerku," podotkl.
"Nemám večerku," namítla jsem.
"Ale máš. Vlastně přesně v jedenáct. Ale jdeš o třináct minut dřív, aby jsi to stihla."
"Nem-"
"Mám rád dochvilný lidi," usmál se.
"Už jen dvanáct minut," řekla jsem, "Musím vážně jít."
"Tak třeba zase někdy, Va."
"Třeba." zopakovala jsem a vyšla zpátky na chodník. Je sakra chytrej.
Domů jsem dorazila přesně šest minut před domluveným návratem s rovnou se zastavila v kuchyně, kde byla mamka. "Nepřišla jsi na oběd," vyčetla mi hned. "Jo, no, jedla jsem ve městě," sedla jsem si na linku. "Co jsi měla?" ptala se. "Malinový dort," usmála jsem se. "Sama?" nadzvedla obočí. "Ne," zavrtěla jsem hlavou, "Jeden moc fajn kluk z obchodu mě pozval. Jmenuje se Aaron," řekla jsem hned, abych už mohla jít. "Buď opatrná, Valerie," křikla, když už jsem byla skoro nahoře ve svém pokoji. "Jo," zakřičela jsem zpátky.
To byl den.
