RIGHT PLACE RIGHT TIME (Na správném místě ve správný čas)

102

Tolik nových lidí. V životě si nebudu moct zapamatovat jejich jména. Pamatujuju si Luka, Michela, Caluma a Ashtona z 5SOS. Pak Andyho, Joshe, který dělá klukům bubeníka, Jona, který hraje na piáno, a pak ještě Sandyho a Dana. Ale tím to tak končí. Fotila jsem se snad s miliardou lidí. Prostě blázinec.

            Většinu času jsem trávila s Ellie, El, Sheilou a Perrie. Byla s námi i Lou, ale ta pak s Tomem brzy odešla.

            „Nechceš už jet domů?“, Liam se ke mně přisunul blíž.

            „To záleží na tobě. Je to tvoje oslava.“, odpověděla jsem a zakryla zývnutí.

            „Stejně už všichni pomalu odchází.“. Ještě aby ne, vždyť jsou skoro tři ráno. „Takže neuškodí, když se taky vypaříme.“, usmál se na mě.

            „Jestli chceš.“.

            „Chci.“, přikývnul. Vzal mě za ruce a vytáhl na nohy. „Tak se tu mějte.“, usmál se a mávl na zbytek lidí, kteří tu ještě zůstali. Rozloučili jsme se a vydali se ven, kde už stál taxi.

            Hned se za námi zavřey vchodové dveře bytu mě Liam přišpendlil ke zdi. „To byly ty nejlepší narozeniny, jaké jsem kdy měl.“, zašeptal mi do ucha a líbal mě na krk.

            „Ale to ještě pořád není všechno.“, odpověděla jsem. Zvedl hlavu a zpříma se mi podíval do očí s nechápavým pohledem. Vzala jsem ho za ruku a vydala se s ním nahoru do ložnice. „Ještě jsi ode mě nedostal dárek.“, vysvětila jsem.

            „Ale já už to chci, mám. A to jsi ty.“, zase mě chtěl políbit, ale ucukla jsem. Takhle bychom se k tomu nedostali.

            „Vlastně já jsem takový bonus navíc.“, vykroutila jsem se z jeho sevření a vydala se ke své skříni s oblečením, kde jsem měla schované desky s jeho dárkem.

            „Tak teď mě to vážně začíná zajímat.“, Liam se posadil na postel.

            Vytháhla jsem desky a schovala je za záda. Sedla jsem si na postele vedle něj. „Všechno nejlepší.“, konečně jsem mu popřála, dala mu pusu do koutku úst a podala mu desky.

            Chvíli mu trvalo, než se rozhodl podívat, co je uvnitř. Pozorně prostudoval obě letenky. „Hawai?“, zeptal se nevěřícně. Ve tváři měl pořád nečitelný výra

            „Říkal jsi, že tam jsou lepší vlny.“, vysvětlila jsem. „Ale jestli chceš, tak to můžeme zrušit.“, ten jeho výraz mě děsí.

            „Vždyť se bojíš létat.“, připomněl mi.

            „To je sice pravda, ale autem se za tebou nedostanu všude. Třeba do Ameriky, až tam budete mít turné.“.

            „Víš o tom, že kvůli mě to dělat nemusíš?“, konečně se na mě podíval. Tvářil se ustaraně.

            Vzala jsem jeho obličej do dlaní. Zpříma jsem se mu zadívala do očí. „Liame, já tě miluju. Udělala bych cokoli, abych tě mohla vidět alespoň na pět minut, kdybys byl pryč. Klidně i jen na vteřinu, jen abych viděla, že jsi v pořádku.“.

            Jeho oči zněžněly. Byly plné lásky. Díval se na mě, jako bych byla ta jediná na světě. V očích mě začánaly pálet slzy. Bylo to tak… To nejde popsat slovy.

            Jeho tvář se začala pomalu přibližovat k těm mým. „Tušíš vůbec, jak moc tě miluju?“, zašeptal jen pár milimetrů od mých rtů. Pootevřela jsem rty k odpovědi, ale umlčel mě dřív, než jsem stačila cokoli říct.

            Těch jeho rtů nebudu mít nikdy dost. Ne je jeho rtů. Jeho celého. Dokázala bych bez něj být? Stala jsem se na něm závislá.

            Po pěkně dlouhé dlouhé době jsme se od sebe odtáhli. Opřeli jsme se o sebe čely a zhluboka oddechli.

            „Kdy že to vlastně odlétáme?“, zeptal se, když zase klidně dýchal.

            „Vzhledem k tomu, že už je prakticky neděle… tak zítra.“, odpověděla jsem s úsměvem.

            „To bychom měli jít spát. Zítra toho máme hodně.“, rozhodl.

            „To jo. Musíš si zabalit.“, souhlasila jsem.

            „Ty už máš zabaleno?“, podivil se.

            „Jasně. Teda skoro.“, zase jsem se usmála.

            „Tak tomu říkám rychlost.“, řekl uznale a znovu mě políbil.