Životní role

Neviditelná

30.4. 2014
„Crrrrrrr"
Ostrý a řezavý zvuk mi projel hlavou. Podívala jsem se naposledy na svého prince. Připadalo mi, jakoby se svět přede mnou rozpadal na milion kousků, jako když spadne sklenička a její střepy se rozletí do všech stran.
Natáhla jsem ruku a jedním ťuknutím vypla budík, který už hodnou chvíli zvonil.
„Achjo" povzdychla jsem si. Můj dokonalý princ byl jen pouhý sen.
Dnes je pátek a zítra mám svůj první filmový konkurz. I přes to, že mi do chvíle, která mi může  změnit život, zbývá celý den, tak už teď mám nervy na pochodu.
I přes své nervy jsem se protáhla a zvedla ze svého vyhřátého pelíšku. Rychle jsem se oblékla a seběhla dolů na snídani. Můj bratr Lucas už dávno seděl na svém místě a pochutnával se na svém toustu a jahodovým džemem.
„Jak jsme se vyspali, naše Veličenstvo?" zeptal se mě s úšklebkem na obličeji, který jsem mu taky opětovala.
„Hahaha, moc vtipný. Rodiče už odjeli do práce?" zeptala jsem se ho, aby naše konverzace nestála.
„Ano, a ty jsi je jako každý den zaspala." odpověděl. Já jsem na jeho odpověď jen obrátila oči v sloup a šla jsem se najíst.
Po snídani jsem si šla vyčistit zuby. Svůj outfit jsem už jen dozdobila řasenkou, popadla jsem tašku s učením a šla do školy. Lucas chodí stále do základní školy, tudíž vychází o něco dřív než já. Já už mám věk pro střední školu.
Do školy jsem dnes přišla jako obvykle. Došla jsem je své skříňce a odemkla ji. Ta se se skřípotem otevřela a na mě vypadlo pár učebnic, které jsem do skříňky předchozí den jen letmo hodila.
Zrovna jsem se chystala vydat směrem do učebny matiky, když mi někdo zaklepal na rameno. Nemusela jsem se ani otáčet, abych věděla kdo to je. Byla to moje trochu potrhlá nejlepší kamarádka Chris.
„Ahoj Chris," řekla jsem a pokračovala „jak se máš?"
„Dobře, ale jen pokud dostaneš tu roli." odvětila. Její odpověď mi vykouzlila úsměv na rtech.
„Ale heleme se, kdo se nám tady usmívám." ozvalo se za mnou. To byla moje druhá nejlepší kamarádka Bella.
„Čau Bello! Chci jen podotknou, aby jste si tento úsměv zapamatovali, protože možná ho nějakou dobu neuvidíte. Bude vás provázet akorát můj nervózní výraz a vykulenýma očima." odpověděla jsem s hravostí v hlasem. Následovalo jen trapné ticho a po něm náš veselý smích. Lidi se za námi jen otáčeli s výrazem, který jasně říkal: ,Co to zase dělají?!'.
S Bellou a Chris se znám už hodně dlouho. Jsou to moje nejlepší a zároveň jediný kamarádky. Chris je takový bláznivý snílek, a Bella je spíše ochranitelský typ. Spolu tvoříme nezničitelnou trojici. Tyto holky jsou taky jediné ze školy, které ví, že hraju v divadle, a že jsem před necelým měsícem podala přihlášku na svůj první konkurz do filmové role.
Pro zbytek školy jsem téměř neviditelná. Nevadí mi to, někdy je prostě lepší nepoutat tolik pozornosti.

Škola a zbytek dne pro mě proběhl bezstarostně a zcela normálně. Doma jsem si ještě několikrát přečetla a projela scénář mé role, který budu příští den hrát. Také jsem si přehrála roli Samanthy, se kterou se poměrně ztotožňuji. Jediný rozdíl mezi mnou a jí je ten, že já se jen tak někdy nezačnu bavit s nějakým random klukem. No když nad tím teď tak přemýšlím, já bych se asi ani jen tak nezačala bavit s klukem, kterého znám, natož pak s klukem, který by se mi líbil.
Dnes jsem usínala s těžkou hlavou plnou pocitů.
Nevím ani jak, ale nakonec jsem usnula. V tuto noc se mi neobjevil můj princ, aby mě před zítřejším dnem povzbudil. Nezdálo se mi zkrátka nic.

1.5. 2014
Ráno mě probudilo zvonění mého budíku. Já ho, jako i předchozí den, nechala hodnou chvíli zvonit s domněnkou, že se vypne sám. Moje přání se ale nesplnilo, a já jsem musela s nechutí natáhnout ruku a vypnout ho sama.
Než jsem se vyhrabala z postele bylo už skoro 9 hodin. I přes to, že konkurz začínal až ve 12:00, jsem měla pocit, že jsem zaspala.
Dole v jídelně na mě už čekal zbytek rodiny. Mamka stála u kuchyňské desky a chystala nám černý čaj. Taťka seděl u stolu a se zamyšlením si četl ranní noviny. No a Lucas byl rozvalený na gauči ve vedlejší místnosti. Pro mě to v tu chvíli bylo jen obyčejné sobotní ráno, ale v neobyčejný den.
„Jak jsi se vyspala, andílku?" zeptala se mě mamka.
„Celkem dobře." odpověděla jsem a lehce se usmála.
Snídaně proběhla jako obvykle. A já se mohla jít převléknout a pořádně upravit.
V 11 hodin jsem se s mamkou vydala na místo, kde měl konkurz probíhat. Cesta tam trvala jen 45 minut, tudíž jsme tam byly o něco dříve.
„Hele, tak já jdu vyplnit ten formulář a ty si jdi sednou. A hlavně buď v klidu, nic nezkazíš. Jsi moje šikulka." řekla mamka a šla vyplňovat formulář, protože ještě nejsem plnoletá. Já jen pokývala hlavou na znak, že chápu. Na slova jsem se nezmohla, byla jsem strašně vynervovaná.
Jakmile jsem přišla do čekací místnosti, tak jsem si sedla na židli a vytáhla svůj scénář. S rozklepanýma rukama jsem ho otevřela a začala si projíždět všechny svoje věty. V čekárně už bylo pár lidí, proto jsem se už na čtení scénáře tolik nesoustředila. Oči mi nakonec nezůstaly na jednoduchých větách, ale začali projíždět ostatní nervózní uchazeče. Začaly létat z obličeje na další obličej.
Najednou mi pohled zavadil na klukovi, který mířil přímo ke mě. Jeho obličej mi byl povědomý. Že by to byl. No ano.
Vždyť to je Tom, Tom Holland.
_______________________
Doufám, že se vám dnešní kapitola líbila. ❤️❤️❤️❤️