Životní role

Starý známý

1.5. 2014
Právě se ke mně blíží má dětská láska jménem Tom. Avšak moje city už dávno vyprchaly, cítím k němu jen přátelství.
Tomova chůze byla poměrně rychlá, ale mně se zdálo, že to trvá věčnost. Nervozita, která byla už poměrně vysoká, se zvedla o dalších pár levelů výš. Cítila jsem na sobě jeho pohled, jakoby mi viděl až hluboko do duše.
„Ahoj! Promiň, že se tak ptám, ale neznáme se? Někoho mi strašně připomínáš." zeptal se s nervózním úsměvem na tváři.
„Umm. Já jsem Gina Wilsonová." odpověděla jsem s lehce nervózním hlasem.
„No ano! Naše malá Gina z Billyho." radostně zvolal, až se za námi začaly otáčet pohledy dalších účastníků konkurzu. Na chvilku mezi námi zavládlo ticho, které ale přebyl náš tichý smích.
„No a ty jsi náš malý Tom." řekla jsem s hravým úsměvem. Najednou, jakoby se ze mně nervozita vytratila. Cítila jsem se uvolněně a dobře.
„Je to tak dlouho, co jsme se neviděli." pokračoval Tom.
„Ano, strašně dlouho. No, ale co tady děláš?" zeptala jsem se ho, i když bylo zřejmé, z jakého důvodu tady je.
„Ucházím se o roli Jase Garretta. A ty?"
„To je ale náhoda! Já se ucházím o roli Samanthy Reedové." nadšeně jsem odpověděla, při tom se mi v očích zrcadlila veliká radost.
„Víš, co by bylo hustý?" odmlčel se. Já jen lehce zavrtěla hlavou, i když jsem měla tušení.
„Kdybychom ty role dostali oba dva a hráli bychom, jako za starých časů v Billym." dořekl. Jeho odpověď mi vykouzlila ten největší úsměv na světě. On si stále pamatuje, jak jsme spolu hráli.
Potom mezi námi probíhala už jen obyčejná konverzace ve stylu: jak se máš, kde studuješ atd.
Bohužel za nedlouho k nám do haly přišla velmi sympatická paní, která se představila jako Thea Sharrocková. Byla to budoucí režisérka mého vysněného filmu Můj život u sousedů. Tato událost ve mně vzbudila vyčítavý pocit. Vždyť jsem si celou dobu povídala s Tomem a úplně zapomněla opakovat si scénář. Hlavou mi probíhala jen jedna jediná myšlenka: ,Tak teď to nedáš.'. Na Tomově obličeji se taky objevil nervózní výraz, ale rozhodně nebyl tak vystrašený jako můj. Buď se cítil lépe než já, nebo ho jen uměl dobře skrýt. 
Thea si pomalu začínala volat uchazeče o Samanthu. Volala je podle abecedy, tudíž jsem byla až jedna z posledních.
Jakmile zaznělo moje jméno, hbitě jsem se zvedla a nervózním krokem jsem si to razila k mé skupince. Přitom jsem se letmo koukla na Toma, který na mě jen ukázal palce nahoru a ústy naznačil: ,Zvládneš to'. To my dodalo trochu odvahy.
Prošly jsme dveřmi do, o něco menší, místnosti plné reflektorů. Na židlích už seděli naši porotci a sama autorka knihy, Huntley Fitzpatricková. Měla jsem sto chutí za ní jít a poprosit ji o autogram, ale na tohle tady teď čas vůbec nebyl.
První kolo spočívalo v tom, že jsme se všechny, jedna po druhé, představily a řekly důvod, proč se o roli ucházíme. Moje odpověď pozvedla koutky Huntleyných rtů lehce nahoru.
V druhém kole jsme předvedly, co jsme měli ve scénářích, které nám byly již dříve zaslány emailem.
A nakonec bylo třetí a zároveň poslední kolo. Zde nám dali zcela nové scénáře, které jsme si musely rychle zapamatovat a potom odříkat. Improvizace byla zcela povolena. Tohle kolo mě hodně zaskočilo, a končila jsem úplnou improvizací.
Až všechna tři kola skončila, tak se před nás postavila režisérka.
„Moc všem děkuji, všechny jste byly báječné. Té, kterou si vybereme, zašleme do dvou týdnů email." řekla a všem nám věnovala rozzářený úsměv. Poté se vedle ní postavila Huntley.
„Také bych vám chtěla moc poděkovat. Už se moc těším na novou Samanthu Reedovou." zvolala a zvesela se na nás usmála. My jsme potom už jen za hlasitého potlesku opouštěly zkušebnu.
Hned jsem se vrhla Tomovi kolem krku. Pak jsem si ale uvědomila, že je to dost nevhodné, a proto jsem se ho hned pustila. On se na mě jen usmál a začal se vyptávat, jaké to bylo. Za pár minut si však zavolali Tomovu skupinu a my jsme museli náš rozhovor ukončit.
Celou dobu jsem tam na něj čekala a držela mu všechny svoje čtyři palce.
Jakmile se otevřely dveře rozběhl se za mnou a obejmul mě. Narozdíl ode mě se však nepustil, ale více mě stisknul. Cítila jsem jeho svalnaté tělo, ze kterého jsem cítila bezpečí.
„Hele, udusíš mě." odpověděla jsem se smíchem v hlase. Tom mě hned pustil a začal vyprávět jaké to bylo. Nakonec jsme se rozhodli dát si navzájem telefonní čísla, abychom si mohli zavolat, jak jsme dopadli.
Potom jsme se už jen rozloučili. Tom zamířil k velkému stříbrnému autu, ze kterého se na mě usmívala zrzavá žena, zřejmě jeho mamka. No já si to nasměrovala ke kavárně, která byla hned za rohem. Tady už na mě čekala moje mamka a její zvědavé, někdy až otravné, dotazy.
_______________________
Doufám, že se vám dnešní kapitola líbila. Chtěla bych se omluvit za gramatické chyby. Také bych chtěla říct, že jsem nikdy na žádném konkurzu nebyla, vše jsem si jen načetla, proto se moc omlouvám, kdyby zde byly nepravdivé informace. 😅❤️