Brumbálův projekt se vrací

0. Dny 2/4

George otevřel dopis, který byl adresován jemu a jeho sestře. Skoro nemohl uvěřit svým očím. Po tolika letech si na něj vzpomněl sám Brumbál. Prvně profesorka McGonagallová a teď i samotný ředitel a nositel Merlinova řádu.

Emilie se k němu připojila o pár minut později, když byl na druhé straně dopisu. Oči mu jen zářily štěstím. „Představ si to, sestřičko," ukázal na část, která ho zaujala hlavně. Emilie na to vytřeštila oči.

„Náměstkyně ministra?" zděsila se, ale zároveň ji polilo horko samou spokojeností.

„Přesně tak. Nový náměstek a náměstkyně ministra," ukázal na sebe a ji George.

Emilii se rozzářily oči štěstím snad ještě víc než Georgovi. „Ale co podmínka? Je to přece Brumbál," povzdechla si. Ani jeden z nich nebyl na dlouhé slavení. Neuměli to.

„Jen malá prkotina," zavrtěl hlavou nechápavě George a ukázal na část, kterou Brumbál úhledně napsal o celé tři hodiny dříve. Dokonce si kvůli tomu i přivstal, aby to stihl před příchodem profesorky McGonagallové.

„Jenom to?" ušklíbla se Emilie. George pokrčil rameny.

„Já stejně sníh moc nemusím," řekl a Emilie přisvědčila velmi ochotně.

„Správně. A děti už vůbec ne," oba se škrobeně zasmáli.

„Píše, že s profesorkou je to zařízené a nemáme jí nic říkat. Je to divné," poukázal George na kousek, který četl jen letmo.

Emilie ho zběžně projela očima. „Prosím tě, vždyť píše, že Minerva je unavená a přepracovaná, tak není třeba ji s tím zatěžovat. Chudák. Byla to skutečně prvotřídní učitelka," pokývala smutně hlavou Emilie a George přisvědčil.

„Výborně, tak je to vyřešené. Příští týden zůstáváme doma," zahlaholil George a rozešel se do kuchyně. Cestou jeho sestra mohla ještě zaslechnout slova jako Náměstek nebo štěstí.

***

A bylo to tu zase. Bradavice se probouzely do nádherného rána. Těžké si je nezamilovat. Slunce se líně plazilo po obloze, kde se jen ztěžka trhaly sněhové mraky. Každou další minutou stoupalo výše a výše, ale stejně nikdy nebude úplně nahoře, protože ho mraky dokonale zakryjí.

Přes noc napadla zase trocha sněhu. Prvně to začalo drobnými vločkami, ale v pozdních hodinách se přidávaly další a další, až se cesty opět pokryly sněhem stejně jako střechy domků v Prasinkách. Vrba mlátička sníh nesla velice nelibě, takže ho setřásala na všechny strany.

Stejně nelibě nesl sníh i Argus Filch, školník a nenáviděný člověk. Držel v ruce lopatu a ohazoval aspoň první metry cesty. Jenže deset centimetrů sněhu, je prostě deset centimetrů. Dokonce ani paní Norrisovou nikdo nevytáhl ven. I na ni byla příliš velká zima.

„Parchanti mrňaví, za kotníky bych to věšel," mumlal si pro sebe Filch, když mu podjely nohy a on sebou seknul přímo na led, co byl schovaný pod sněhem. Z okna nad ním se ozýval smích pár dětí z mladších ročníků. Ještě tak začínat si se školníkem.

Sníh ale nebyl jen záležitostí cest a trávníků. I čarodějové ho měli plné zuby. Někdy doslova. A možná by bylo fajn upřesnit, že šlo o tři čarodějky. Jim totiž osud nepřál a nějak bydlely ve věži a ne v pohodlném sklepení.

„Děláš si srandu, Alice?" ječela rázná nebelvírka a ukazovala na tenkou vrstvičku sněhu, která pokrývala její postel.

Dotazovaná dívka ani nevystrčila hlavu z postele, jak se tomu chtěla vyhnout. Ani to ale druhou dívku nezastavilo. Prudce rozhrnula závěsy u postele té, na kterou byla naštvaná, a nepříliš šetrně jí sebrala deku.