Přátelé z teroru (CZ-Bucky Barnes Fan fiction)

♦️Úvod♦️

Rád bych řekl že to je jen zlý sen, bohužel. Opak byl pravdou. Můj nejlepší přítel už od roku 1930,kdy jsme se také poprvé poznali,byl mrtvý. Za půl hodiny má být jeho pohřeb ale já jsem stále v jeho bytě, v jedné ruce láhev whiskey mezitím co druhá projíždí skrz krabicí s jeho věcmi. Steve se občas choval jako nějaká stařenka co sbírala věci jen pro zábavu. Nikdy bych neřekl že bude mít tolik věcí z války včetně úmrtního listu oznamujícího mou smrt. Zrovna jsem procházel 1.díl komiksu s Kapitánem Amerikou z doby krátce po séru supervojáka a Steveově začínající popularitě na dráze komedianta se štítem, který měl povzbuzovat vojsko,když se ozvalo klepání na dveře. Nemusel jsem čekat příliš dlouho a dveře se otevřely. Věděl jsem kdo za nimi byl ale poslat Sama pryč je jako zahodit bumerang.
,, Věděl jsem že tu budeš "vzdychl a se sklíčenou hlavou šel k oknu. Sam opřel štít o zeď pod ním a otočil se znovu ke mě.,, Měli bychom už jít" podíval se na mě a já zakroutil hlavou, neměl jsem dostatek síly ho znovu vidět, a už vůbec jsem nechtěl Stevea vidět v rakvi.,, Hele, vím jaký to je, ale jako jeho přátelé bychom tam měli být. ". Sam se znovu otočil, vzal štít a pomalu došel ke dveřím. Já ještě chvíli přemýšlel zda chci jít, než po mě Sam hodil pohledem který říkal, Už nehodlám dál čekat, vzdychl jsem, protočil očima a zvedl se ke dveřím. Stevova kšiltovka mě sice trochu tlačila ale chtěl jsem ji tam mít, a vrátit mu ji. Když jsme vycházeli z bytu, na schodech jsme potkali Sharon Carterovou která, jelikož také mířila na pohřeb, se k nám přidala.
Celou cestu autem nikdo nepromluvil, Sam chtěl pustit rádio ale vteřinu na to si to rozmyslel. Bylo takové ticho že bychom mohli slyšet i mrtvolu dýchat. Trochu zvláštní přirovnání, obzvlášť dnes...
Celá akce se konala ve velké tělocvičně, která byla spojená s muzeem Kapitána Ameriky. Před budovou byla obrovská fronta Stevových fanoušků kteří přišli poděkovat za záchranu světa a přinést květiny a svíčky. U vchodu stál Rhodey a pouštěl do budovy jen pozvané. Docela mě překvapilo že tu dnes byl, protože i po Tonyho smrti je stále Team Ironman a málem jsme ho v Německu zabili. Hned jak si mě, Sama a Sharon všiml, zamával na nás a pustil nás dovnitř.
V sále bylo několik lidí které jsem znal, novináři a pár neznámých tváří. Sam se skoro okamžitě připojil do první řady k ostatním Avengers, včetně Thora, který přiletěl z vesmíru na otočku a Hulka který měl stále shnilou ruku, Sharon se připojila k agentům Shieldu a k Furymu kteří se také dostavili. Já zůstal skryt vzadu za všemi ostatními.

♥️ •🖤• ♥️

Prázdnota. Ta bílá místnost v mé hlavě. Bolest. Ta nesnesitelná bolest spojena s touhou po krvi. Musím to udělat. Nevím proč, ale je to můj úkol. Co jsou zač? A kdo jsem já? Proč si nic nepamatuji? V hlavě nemám nic, kromě své mise. Avengers, jsou můj cíl. Musím je zneškodnit! Vidím jejich tváře spojené s několika informacemi. Je to jako kdybyste prohlíželi seznamku.
Hulk-mix mezi starým člověkem a obřím Shrekem. Má vadnou ruku, spálenou. Je to vědec

Clint Barton-má rodinu, 3děti a ženu, normální člověk se šípy a lukem

Thor-bůh, není na Zemi, přátelé :mýval, strom, pošuk se sluchátky, Thanosova dcera, živý mrtvý, vlastní mocnou sekeru, slabost pro pivo

Sam Wilson-člověk, kovový oblek ptáka, dědic Kapitána Ameriky

Bucky Barnes - žádné informace

To poslední jméno mi je povědomé, ovšem má mysl je tak prázdná, že nevím kdo je. Zajímá mě proč o něm nemám žádné informace.
Krev mi začíná znovu téct v žilách, oči se pomalu otevírají a mé smysly se zbystřují.
Probudila jsem se a viděla počítač na kolečkách. Nejspíš ještě spím, znovu jsem chtěla zavřít oči ale jeden z ochranky mi dal facku. Prudce jsem otevřela oči a snažila se vymanit ruce z elektrického křesla, ve kterém jsem byla uvězněna. Na monitoru se objevila tvář.
,, Já jsem Doktor Zola. Svůj úkol znáš Taro. Až se zbavíš Avengerů, získaneš svobodu. "