1. Harry Edward Styles

978 35 61
                                    

Věnováno Elišce, jediné osobě, která mě přinutí číst straight fanfikci

Procházím ponurou londýnskou ulicí. Prší. Všichni mají deštníky, jen já jako největší kretén ne. A je mi to vlastně putna. Stejně bych měla za chvíli dojít k cíli.

Před deseti lety bych nevěřila, že tu budu jednou skutečně žít. Od mých patnácti byl můj sen odstěhovat se z Čech právě sem do Londýna a začít nový život. Důvodů bylo několik. Nenávidím Českou republiku, nenávidím její občany a hlavně nenávidím svou rodinu. Podle mámy jsem byla pouhým bláznem. Jen snílek, který by se měl dostat nohama zpět na zem. Její domněnky, které dávala často najevo, mě donutily naopak víc pracovat na svém snu. Všechno začalo, když jsem jednoho nudného léta narazila na, už tenkrát rozpadlou, skupinu One Direction. Přes ně jsem začala poslouchat i jejich sólové písničky. Chytlo mě to natolik, že jsem se chtěla do Anglie minimálně podívat. Všichni mě ale odrazovali.

'Když se lidi stěhují do zemí s jiným režimem, mají často deprese.' Říkávala moje máma. Já se ale nenechala zastrašit. Navíc, pro tebe byly vždy deprese jen 'kecy a výmluvy, protože deprese nejsou reálná věc a lidi chtějí být pouze zajímaví'. Tedy alespoň si to říkávala, matko. Poslouchalo se mi to vždy těžko. Ostatně dost tvých výroků bylo dost těžkých na rozdýchání. Třeba ten, že kluci nemohou nosit šaty. Nebo ten, že LGBT lidé chtějí být jen zajímaví. Často jsem nad tvými úvahami a názory brečela, zatím co ty si o tom neměla ani tušení. Dokonce jsem u sebe zjistila několik příznaků deprese, ale nikdy ti o svých pocitech nic radši neřekla. Ani o svém sebepoškozování.

'Doufám, že se nikdy nebudeš řezat.' říkávalas. Já se neřezala, to bych nezvládla. Ne že by mi vadila krev, její červená barva mne naopak vždy fascinovala. A to hlavně když mi tekla z rozkousaných rtů a tváří z vnitřní strany úst. Důmyslné, že? Nemohla si vidět ani ranku. Dokonce ani zubaři ti nemohli případně něco říct. Než jsem je navštívila, měnila jsem tohle sebepoškozování za jiné. Nebylo pro mě tak oblíbené, ale pomáhalo. Navíc bylo vždy na šikovném místě a nebylo vidět. Zarývání nehtů do kůže. Skvělá bolest, skvělé uvolnění.

My dvě spolu nemáme odjakživa moc dobrý vztah. I přes to ale děláme, že jsme spolu v pohodě. Já se směju tvým stupidním vtipům a ty kýveš se zaťatými zuby na mé názory, abych už dala pokoj. Když spolu nemluvíme, mám problém a skončím pod vlnou připomínek, že si už neumím ani s nikým promluvit, kromě používání telefonu. Když se snažím o komunikaci, radši se věnuješ seriálu.

Tolikrát jsem se ti chtěla zavděčit a ukázat ti, že něco umím. Snažila jsem se o kreslení a výtvarnou činnost, ale neuspěla. Tanec dopadl jen letmým úsměvem na tvé tváři, když ti došlo, že jsou kolem ostatní rodiče. Asi pro tebe nebyla desetiletá dcera na třetím místě dost dobrá. O hře na hudební nástroj ani nemluvě. Nebavilo mě to kvůli uječené učitelce. Teď, když jsem doma sama, ráda si zahraji nějakou písničku. Ale je to písnička, kterou mám ráda a ne nějaká, co mi poručí zahrát naštvaná učitelka.

Snažila jsem se zavděčit ti dost způsoby, ale neuspěla. Proto jsem se nakonec rozhodla zdokonalit se v angličtině a odstěhovat se. Od té doby si žiju šťastně. Sice nemám zatím vlastní rodinu, ale i tak je mi fajn. Je mi rozhodně líp, než doma. Práci jsem si našla v jednom centru, kde se pořádají volnočasové aktivity s dětmi. Přátelé jsem možná nechala za mořem, ale našla jsem si tu spoustu nových.

Od té doby, co žiju v Londýně jsem v Čechách nebyla. Z vašeho jazyka je mi na zvracení. Jediná dobrá věc na vás je pivo. To mi ale dají i zde, takže nemám jediný důvod, proč odjet zpět.

Během mého přemýšlení jsem došla přímo před malý baráček, ke kterému jsem měla namířeno. Otevřela jsem fialové dveře a pomalu vešla dovnitř. Je divný pocit jít k věštkyni. Nikdy jsem nebyla pověrčivá. Chci ale vědět jednu věc, která je dá se říct ve hvězdách.

„Dobrý den, jsem..." chtěla jsem se představit, ale starší dáma mě předběhla. Byla dosti objemná a zahalená celá v černém. Seděla na židli za kulatým stolem, přes který byl přehozený fialový ubrus. Uprostřed měla své místo skleněná koule na stojanu.

„Nic neříkejte!" zavřela oči, pravou rukou ukázala na mou osobu a levou položila na kořen svého nosu.

„Ehm... Tak já asi zase půjdu." otočila jsem se k ní zády a udělala krok ke dveřím.

„Ale kam by jste chodila slečno Brown, když jste teď přišla? Copak vy nechcete vědět, co se stane v budoucnu?" otočila jsem se k ní znovu čelem. Měla složené ruce na desce stolu a zkoumala mě pohledem. Nad tím, že znala mé jméno jsem se ani nepozastavila. Přeci jen jsem se sem objednávala dopředu a jméno tak musela uvést. Mé příjmení bylo původně Braunová, ale v Anglii přeci nebudu vlastnit české příjmení. Nechala jsem ho tedy změnit do přijatelnější formy.

„Dobře, dám Vám šanci." pokynula, abych se posadila naproti ní, což jsem udělala.

„Nuže, vy by jste chtěla vědět něco z dob, co Vás teprve čekají. Co konkrétně, smím-li se ptát?"

„Jde o jeden boyband, One Direction. Mají už patnáct let pauzu a já přestávám doufat, že někdy skončí. Jste taková moje poslední možnost." pokročila jsem rameny.

„To ale ve skutečnosti vědět nechcete slečno. Vás zajímá, jak bude vypadat Vaše blízká budoucnost." řekla naprosto rozhodně a zahleděla se na kouli před sebou.

„Co to povídáte? Snad vím, co chci, ne?" baba praštěná.

„Já cítím něco jiného. Řeknu Vám to, na co chcete odpověď přednostně. Takže o vaší blízké budoucnosti." začala dělat, že usilovně přemýšlí. Nahmatala poslepu moje ruce a stiskla je v těch svých. Jen jsem to mlčky pozorovala a pochybovala o jejích schopnostech čím dál tím víc.

„Už jste něco zjistila?"

„Ticho. Potřebuji ticho." tak jsme mlčky seděli a čekali, až tu starou babiznu něco napadne.

„Telefon! Zamykací obrazovka. Koho tam máte?" rozpojila konečně naše ruce a rozkřikla se. Vyndala jsem tedy mobil z kapsy a přesvědčila se.

„Proč se ptáte?" než jsem jí odpověděla, chtěla jsem znát důvod otázky.

„Protože Vás ten člověk v brzké době unese." řekla smrtelně vážně a já měla co dělat, abych se nezačala smát.

„To bude asi nějaký omyl." přeci jen jsem se trošku pousmála, nešlo to potlačit.

„Žádný omyl. Koho tam máte?" vyzvídala dál a já jí tedy ukázala svou tapetu.

„Harryho Stylese."

Bože... Když si čtu tuhle kapitolu zpětně, je to strašně divný 😀 

umm... nu nic

Tak vás tu zdravím, moji milí čtenáři! Představuji vám tak trošku jinou fanfikci, než byla ta poslední. Snad na mě hned zezačátku nezanevřete a budu se na vás moci těšit i zítra u nové kapitoly. Doufám, že budu stíhat vydávat denně. Školy je poslední dobou strašně, ale snažím se 😅

Fortune Teller (Larry, CZ) ✔︎Kde žijí příběhy. Začni objevovat