Ta pověst se předávala z generace na generaci. Měla ochraňovat mladé dívky, aby je v životě nepotkal stejný, tragický konec. Osud tak krutý, až jednomu přebíhal mráz po zádech.
***
Bylo to jedné podzimní noci. Malá víska, kde si lidé navzájem pomáhali a byli přívětivý jeden ke druhému. Lidé oslavovali, a přesto se nocí nesl závan smutku. Obyvatelé chtěli zapomenout, ta slavnost je měla přivést na jiné myšlenky. Jak se ale mohly veselit rodiny, jež přišly o své dcery. Ty mladé dívky, které záhadně mizely po celý rok a nikdy je nikdo nenašel. Povídalo se, že si je bere sám temný pán za to, že se chovaly nečistě. Tomu ale jejich rodiny věřit nechtěly. Vždyť přece ty dívky byly čisté jako lilie, tak skromné a nevinné. Přesto se všechny jednoho večera vytratily pod rouškou noci a mnozí přísahali, že za svitu měsíce se okolím v té temnotě rozléhal jejich křik. Mnohokrát se je snažili vypátrat. Celá ves prohledala okolní pole i lesy, ale žádnou z nich nikdy nenašli, a tak po nich zbyly jen vzpomínky jejich nejbližších.
U ohně seděla mladá dívka. Oříškové vlasy ji spadaly přes ramena a na sobě měla květované šaty s krátkým rukávem. Byla velmi krásná a z oči ji čišela nevinnost. Přesto, že byla daleko od ostatních a nikdo z místních si ji nevšiml, nebyla dívka sama. Vedle ní seděl opravdu pohledný mladík. Blankytně modré oči, ve kterých se dívka ztrácela. Úsměv, tak oslnivý, až se ji z něj podlamovala kolena. Držel ji kolem ramen, aby dívku zahřál a přitom ji do ucha šeptal sladká slůvka. Dívka byla zaslepena láskou a až příliš důvěřivá. Zamilovala se do něj od první chvíle, kdy na ni promluvil a on ji před pár týdny vyznal své city, stejně tak, jako i ona jemu sdělila, že je opětuje. Kdyby se někdo z místních otočil, kdyby jim jen na vteřinu věnoval pozornost, řekl by si, jaký jsou krásný a zamilovaný pár. Mladík vstal ze svého místa a podal dívce nastavenou dlaň. Žádal ji, aby šla s ním, aby se k němu připojila. Chtěl s ní být na chvíli o samotě, daleko od všech ostatních, daleko od zvídavých pohledů místních klepen. Dívka neváhala byť jen vteřinu, věřila mu přece a on ji miloval. Nebyl tedy důvod pochybovat.
Ruku v ruce kráčeli po louce směrem k lesu. Čím víc se vzdalovali, tím méně bylo slyšet všechen ten zpěv a veselí, které se u ohně rozléhalo. Mládenec vedl dívku lesem, hlouběji a hlouběji. Tehdy ji poprvé přepadl náznak obav. Opadané stromy tyčící se do nebe s větvemi, které se jako dlouhé pařáty natahovaly po její duši. Spadané listí, které jim šustilo pod nohami a všude kolem černo černá tma. Strach se ji začal rozlévat po těle a v tu chvíli, již nechtěla pokračovat dál v cestě. Zastavila na místě a pustila jeho nabízenou dlaň. Chtěla se vrátit zpátky, být znovu mezi ostatními. Mladík se snažil dívku přemlouvat, prosil ji, znovu vyznával svou lásku. Nebylo nic, co by zahnalo dívčiny pochyby, co by zmírnilo její narůstající obavy a strach. Když děvčeti došlo, že chlapec s ní zpět nepůjde, otočila se k odchodu sama. Neušla však ani pár kroků, když ji zastavil silný stisk na jejím zápěstí. Silná dlaň obmotaná kolem něj ji způsobovala bolest. Mladík si dívku přitáhl zpět k sobě a proti její vůli ji táhl dál lesem. Když už i jej přestalo bavit dívčino naříkání a vzpírání, pohodil ji na studenou a špinavou zem. Chtěla utéct, bránit se. Její milý ji ale přikoval k zemi svým tělem, jednu její ruku přidržoval u země tou svou. Druhou ji pomalu vyhrnoval lem šatů výš po stehně. Dívka plakala, ten úsměv, který na svém milém tolik milovala se změnil v úlisný škleb. Ty oči, ve kterých se utápěla, najednou nebyly průzračně modré a vřelé, ale temné a chladné.
Druhou rukou se snažila nahmatat něco, čím by ze sebe mohla mladíka setřást. Nakonec se ji podařilo nahmatat silnější větev, spadlou na zemi, kterou jej silně uhodila. On z dívky spadl, a tak mohla využít příležitosti, aby se odplazila zpod jeho těla o kus dál. Nestihla však uniknout. Byla křehká a její rána nebyla tak silná, aby se jí povedlo mládence omráčit. Ten už se stihl znovu vzpamatovat a uchopil dívku za kotníky. Táhl ji zpět k sobě a ona se vzlykajíc snažila zachytit za cokoliv co ji přišlo do cesty. Zachytávala se za kamení i hlínu pod listím, však marně. Celou dobu se modlila k bohu. Prosila jej o pomoc, o smilovaní. Žádné odezvy se ji však nedostalo. Bůh nevyslyšel její modlitby i přesto, že dívka pravidelně chodila na mše a její duše byla čistá. To už ji měl mladík znovu u sebe a přetočil ji zpět na záda. Bránila se, kopala nohama, nic nepomohlo jen to mládence ještě víc rozčílilo. Vzal ostrý kámen jen kousek ležící od jejího těla a vší silou ji udeřil do hlavy. Nebyla mrtvá... zatím. Cítila jak její mysl i tělo pohlcuje temnota. Jak se postupně propadá do bezvědomí. V tu chvíli vytáhl mladík svůj kapesní nůž a do mladé dívky začal zuřivě bodat. Dívka ze sebe vydala poslední výkřik, který se rozléhal širým okolím. Pak při pohledu do jeho očí věděla, že umírá. Smířila se s tím. Místo dalšího vzdoru se znovu modlila. Tentokrát k samotnému pánu pekel. Prosila jej, nabízela mu svou duši, výměnou za to, že jí pomůže zastavit to monstrum, kterému teď hleděla do tváře. Nechtěla připustit, aby ještě po ní ubližoval i dalším nevinným dívkám. Otevřela ústa, ale žádná slova z nich nevyšla. Jen slabé zachrčení. Vykašlávala krev, která se ji hromadila v ústech, přesto alespoň v duchu proklínala chlapce, který ji ještě před chvíli sliboval věčnou lásku.
