**Druhý příběh v rámci akce VYLOSUJ SI VÝZVU 2023! Únorovým losem je žánr fantasy, ich-forma, rozsah 1k - 1,5k slov + slova profesor, věc a trezor.**
#vylosujsivýzvu2023
Znovu jsme stáli proti sobě, opět každý na opačné straně bojiště. Ty jsi bojoval za tu zlou stranu, já naopak za tu dobrou. Jenže tentokrát mi to přišlo jiné. Už jsem nevěřila jen v čisté dobro nebo čisté zlo. Stála jsem tam a sledovala, jak bojuješ. Oháněl ses mečem, jako by to byla tvá další ruka a nemilosrdně jsi srážel své nepřátele k zemi. Vzpomněla jsem si v tu chvíli na naše první setkání. Na náš první střet.
Bylo to v době, kdy se konečně zdálo, že mě obyvatelé začínají uznávat, jako svého nového hrdinu. Bylo těžké dělat zástupce, tak významné roli v životě všech lidí, když přede mnou tu poctu měli pouze muži. Byla jsem prvním ženským hrdinou a většina obyvatel se s tím neuměla smířit. Nevěřili, že tak těžkou úlohu zvládnu. O to víc, jsem na sobě dřela. S větší vervou jsem chránila okolní města i vesnice. Až když se mi povedlo několikrát porazit svého nepřítele a zástupce zla, mi začínali obyvatelé víc věřit. Pak jsi přišel ty. Další z řady nepřátel, které jsem měla porazit a chránit tak před tebou náš svět. Měl jsi o dost větší ambice než ti ostatní se kterými jsem se dosud setkala. Rozhodl ses zmocnit posvátného krystalu, který jsem měla střežit a který byl uschován před tebou podobnými. Toužil jsi díky němu přetvořit svět k obrazu svému. Ze začátku jsi zůstával skrytý ve stínech a nechával za sebe bojovat jen své poskoky. Toho dne jsi ale přišel i ty osobně. Napadli jste naši vesnici. Zaútočili na náš chrám a ničili vše, co vám přišlo do cesty. Nebyl jsi o moc starší než já, přesto se ti, jako prvnímu, podařilo dostat mě do úzkých. Bojovali jsme spolu tenkrát tváří v tvář uprostřed svatého chrámu, kde byl krystal uschován. Zuřivě jsi odrážel mé útoky a přitom se snažil k němu dostat. Snažila jsem se tě ze všech sil zastavit, jenže pak se to stalo. Chtěla jsem zrovna sebrat krystal dřív, než se to podaří tobě, když se nám podařilo dotknout se jej ve stejnou chvíli. Oslnilo mě jasné světlo a pak nastala tma.
Když jsem se probrala, už jsem se nenacházela v chrámu, kolem byl jen hluboký les, který jsem nepoznávala. Kousek ode mě ses pak zrovna probouzel i ty. Byl jsi zmatený stejně, jako já, ale ani to ti nebránilo v tom, pokusit se mě zabít. Chápala jsem to, já totiž chtěla to stejné. Problém byl, že jsem u sebe neměla svůj meč, ani jinou zbraň, kterou bych ti mohla ublížit a ty jsi na tom byl stejně. Dokonce ani tvá magie nefungovala. Naštvaně jsem sebou plácla pod nedaleký strom. Zamračeně jsem pozorovala trávu pod sebou, když mě z mých myšlenek vytrhlo bolestivé škubnutí v pravé ruce. Vyhrnula jsem si rukáv a zjístila, že ta temnota požírající mé tělo je zase o kus větší. Zdálo se dokonce, že na tom místě, kde jsme oba uvízli, se šíří ještě rychleji. Profesor Rham mi jednoho dne říkal, že neexistuje šance, jak mi pomoct. Dřív nebo později mě ta temnota zabije. Mohla jsem si za to ale sama. Tolik jsem se bála toho, že bych mohla všechny zklamat a nebyla takovým hrdinou, jakého chtějí, že jsem se obrátila na magii. Našla jsem v knihovně několik učebnic a snažila se sama naučit nějaká kouzla. Tohle byla má daň za využívání magie. Hrdinové nekouzlí, tak to prostě je. To, že jsem s tím začala, bylo bráno, jako bych se obracela na stranu zla. Nebudu lhát, už tolikrát mou mysl zaplavily temné myšlenky. Tolikrát jsem to chtěla vzdát, vytratit se. Nedokázala jsem se smířit s tím, že mé srdce ani mysl nejsou tak čisté, jak by měli u Hrdiny být.Oba jsme se snažili najít z našeho magického vězení cestu ven, jenže žádná neexistovala. Museli jsme se držet na pozoru jeden před druhým, a to nebylo jediné nebezpečí, které nás na tom místě ohrožovalo. Zpočátku jsme bojovali každý sám za sebe. Jenže čím víc času jsme tam spolu trávili uvězněni, tím víc nás zajímal příběh toho druhého. Zpočátku jsme moc nemluvili. Začalo to tím, že jsem ti zachránila život, když jsem tě upozornila na jed v bobulích, které ses zrovna chystal sníst. Ty jsi mi pak během noci, nějakým svým kouzlem, které ti nejspíš, jako jediné zůstalo, pomohl zbavit se temnoty, která mě postupně zabíjela. Takhle jsme si pak zachraňovali vzájemně životy den po dni a více se sbližovali. Nečekala jsem, že se do tebe jednoho dne zamiluju, ani že ty by jsi mi to mohl někdy opětovat, když tvé srdce bylo tak zatvrzelé, jako bys jej uchovával zamčené v trezoru. Jenže se to stalo. Ta magie, která nás spolu uvěznila samotného v tom lese, nás donutila se víc poznat, a to byl už jen malý krůček od toho, aby začalo klíčit semínko lásky.
Když se nám konečně podařilo dostat se z onoho magického vězení ven, zjistila jsem, že je má rodná vesnice v ohrožení. Musela jsem jim jít na pomoc. Musela jsem zachránit svou rodinu. Slíbila jsem ti, že se k tobě vrátím, že tě nikdy neopustím a kdybych nemusela, ani bych nikdy neodešla. Když jsem dorazila domů, překvapilo mě zjištění, že se o sebe dokázali nakonec vesničané postarat sami. Všichni byli v pořádku a já si oddechla. Nebylo nic, co by mě tam drželo a já se chtěla vydat zpátky za tebou. Nenechali mě. Nenechali mě znovu odejít. Nutili mě do domluveného sňatku, který měl proběhnout ještě před našim zmizením. Já toho muže ale nikdy nemilovala. Ne tak, jako tebe. Nemohla jsem se k tobě vrátit, i když jsem chtěla. Nejspíš jsem tě ranila. Jen tak si dokážu vysvětlit tvou nově vzkvétající vlnu zloby, a taky touhu znovu získat krystal. Chtěl si přetvořit svět. Udělat nový beze mě. Bez lásky. Bez té bolesti ze zlomeného srdce. Chápala jsem to, ale nemohla jsem ti to dovolit.
A tak se stalo, že znovu stojíme proti sobě. Bojujeme na život a na smrt o krystal, alespoň tak to na první pohled vypadá. Je v tom ale něco hlubšího. Tentokrát je v tom více emocí a citů. Jsou v tom zlomené srdce.
"Nedělej to. Můžeš tenhle nesmyslný boj zastavit," snažila jsem se tě přemluvit.
"Už není cesty zpět a ty to víš. Opustila jsi mě!" zavrtěl jsi hlavou ve tváři naštvaný výraz.
Mluvili jsme spolu a zároveň bojovali s ostatními. Bylo nám už jedno, jestli mečem odrážíme útok nepřátel nebo někoho z vlastních řad. Potřebovali jsme si promluvit.
"Ty víš, že to tak není. Už jsem ti říkala, že jsem neměla na vybranou, nepustili mě," zadívala jsem se mu do očí.
Bylo znát, jak se v něm všechno pere. Chtěl mi věřit, ale zároveň se bál. Děsilo ho, jak moc mu na mě záleží a jak jej láska ke mě dělá zranitelným. I ve mě se míchalo spoustu rozporuplných pocitů. Bojiště pohltil chaos. Už nebylo jasné kdo bojuje s kým, každý se jen snažil vykrýt útok a nezemřit. Stáli jsme vedle sebe a odráželi útoky ostatních, zráceli jsme se ve vlastních myšlenkách a pocitech, díky čemuž jsme ztratili přehled nad bitvou. Do reality mě vrátila až ostrá bolest v hrudi. Zasáhli mě. Tys mě zasáhl. Neudělal jsi to úmyslně, to jsem ti viděla ve tváři, když tvůj typický bojový výraz nahradilo zděšení a čirá hrůza, jakmile sis uvědomil, co se stalo. Upustila jsem svůj meč, stejně jako ty jsi vzápětí odhodil ten svůj. Zachytil jsi mě přesně ve chvíli, kdy se mé tělo skoro sesunulo k zemi. V očích se ti leskly slzy.
"Tohle jsem nechtěl. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Bál jsem se, hrozně jsem se bál té zranitelnosti, kterou jsem kvůli tobě cítil. Myslel jsem, že když získám krystal... když budu mít tu zpropadenou věc, pomůže mi to na tebe zapomenout a smazat ty pocity, které jsi ve mě vyvolávala," zabořil jsi mi obličej do krku a těžce vydechl.
Cítila jsem, že už odcházím, že je to můj konec. Jenže ty jsi to udělal znovu. Použil jsi kouzlo, které jsi tolik nesnášel a tvrdil o něm, že jej nikdy nepoužiješ. Přesto jsi ho na mě uplatnil už dvakrát. Převzal jsi mé zranění na sebe stejně, jako jsi to udělal tehdy v lese s tou temnotou. Teď jsi to byl ty, kdo ležel na zemi lapající po dechu, přičemž se ti na hrudi objevoval krvavý flek v místě, kde jsem byla zraněná, zatímco mé zranění postupně mizelo. Ležel jsi na zemi v kaluži své vlastní krve a já se nad tebou skláněla se slzami tekoucími po tváři. Umíral jsi. Tentokrát jsi to byl ty, kdo opouští mě.
"Chci aby jsi věděla, že nikdy nebudu litovat toho, že jsem se do tebe zamiloval. Prosím odpusť mi, že jsem ti ublížil," zašeptal s pohledem upřeným do mých očí.
"Není co odpouštět, miluju tě!" odpověděla jsem mu, jednou rukou jsem držela tu jeho a druhou položenou na jeho hrudi, jsem cítila, jak jeho srdce tluče čím dál slaběji. Neexistovala žádná magie, která by mu mohla pomoci. Tohle byl konec. Už pro mě nikdy nebude existovat nikdo, jako ty.
