Slzičky panny Marie (DRABBLE VÝZVA 2021)

13. Probuzení (28. 3.)

/Parodie na pohádku dle vašeho výběru/

***

Prolog

Snila.

Občas, hlavně na začátku dlouhého spánku, se ve snech vracela do vzpomínek, ale protože všechny momenty necelých dvaceti let svého života, které by stály za zapamatování, už dávno vyčerpala, teď její mozek spíše spojoval náhodné detaily do překvapivých kombinací, vytvářel napínavé příběhy, které by za bdění nedávaly smysl, a provázel ji místy, kam nikdy nevkročila. Snila plně, bohatě a dlouze.

Mohla si to totiž dovolit. Měla na snění všechen čas na světě.

Nebo si to alespoň myslela. Po každém, i tom sebelepším spánku však nevyhnutelně přichází šedivé, studené ráno.

Po sto letech na schodech do věže zaduněly čísi kroky.

...

Konečně se prosekám trnitým houštím až ke dveřím na úpatí věže. Dřevo je ztrouchnivělé a zámek se rozpadne v oblak rzi, jakmile se jej dotknu. Protáhnu se dovnitř.

Schodiště je naštěstí kamenné, nikoliv dřevěné. Ve věži panuje přítmí a opodál zaslechnu zaškrábání krysích drápků. Moje přesvědčení, že už se nikdy do žádných hrdinských kousků nepohrnu, každým krokem sílí.

Dveře vedoucí do princezniny komnaty jsou v o poznání lepším stavu než ty dole. Zámek na nich ale naštěstí chybí. Strčím do nich a se zavrzáním vejdu.

Růženka leží na boku v posteli, peřinu přetaženou přes rameno, a klidně oddechuje. Celý pokoj se utápí v prachu a rohům vládnou šedavé pavučiny.

Přejdu k lůžku, odhrnu jí vlasy z obličeje a skloním se, abych ji políbil. Vtom mě však zašimrá v nose a já mohutně kýchnu.

Princezna otevře oči, ve kterých se zračí nefalšovaný šok. Chvíli se nezmůže na slovo.

„Ty hlupáku!" vykřikne nakonec. „Teď už se nikdy nedozvím, jak ten sen skončil!"

...

Epilog

Princezna po zbytek života trpěla depresemi a netečností. Strávila tolik času ve vlastních snech, že ji skutečnost nedokázala uspokojit. Po několika letech začala experimentovat s halucinogeny a nakonec se zřítila z věže, když chtěla vkročit na duhu vedoucí z okna.