„Co je tvé?" dál si ho měřil pohledem.
„Tyhle věci, co jinýho bys asi řek, že je moje?" když viděl, že Warren ho pořád nechápe tak, pokračoval, „ty jseš tu novej hrobník, to je jasný, jseš tu jen chvíli po šestý, stejně jak sem chodil já. Já tu byl hrobník eště před tebou a nanosil sem si sem nějaký svoje nářadí, chápeš?"
„Chápu."
„Tak na mě nevejrej jak bacil na lékárnu a pomož mi s tim trošku!" okřiknul ho bývalý hrobník.
A Warren si od něj mlčky vzal krumpáč a lopatu a doprovázel hrobníka k hřbitovní bráně.
„Nějaké rády nováčkovi?" zeptal se.
„Vlastně jo mladej. Řeknu ti nějaký ty věci. Nezůstavej tady dlouho po desátý to si koleduješ o malér, fakt. A podívej támhle," řekl a ukázal na kapličku přes cestu naproti hřbitovu, „vim, že ti vod ní daly klíče, já je taky měl a vobčas jsem si tam chodil dáchnout, ale věř mi mladej, nejni to nic vo co bys stál. Všecko tam tak jako divně kouká a vypadá to jak kdyby se tě to snažilo sežrat. Nechoď tam když už je tma."
„Jasně," řekl a hlavou se mu začaly honit myšlenky o temnotě tohohle místa, „ještě něco?"
„No vlastně eště něco jo. Máš tu sebou ten papír co vždycky dává ten kravaťák jeden snobská?"
Warren vytáhnul papír na kterém bylo napsáno: Annie Bolienhaitová – vykopat hrob v řadě tři.
