„Tenhle papír myslíte?" zeptal se.
Hrobník ho vzal do ruky. „A helemese, voni ti na dnešek dali jen jeden hrob? ty jseš šťastnej člověk, já když už jsem kopal tak alespoň dva denně, jinak je to tu docela nudný. Prostě jen chodíš ráno vodemykat, večer zas zamykat a vobčas vytrháš nějakej ten plevel. Ale to jsem nechtěl," z kapsy vytáhnul tužku a na papír napsal: 15, 17.
„Co to znamená?" zeptal se Warren.
„Patnáct mladej, to je řada, vidíš jí támhle? Je uplně na konci hřbitova, má samý starý hroby, nikdo už tam nechodí zapalovat svíčky, ale musíš se vo ně furt starat. A sedmnáct to je hrob v tý řadě. Taky je uplně na kraji. No prostě hrob na konci a uplně v pravo. Říkám ti to na rovinu, páč se mi fakt líbíš. Prostě se mu vyhejbej. Nechoď k němu moc často, jen když už fakt musíš a nebuď tam moc dlouho. A hlavně, fakt za žádnejch pitomejch okolností ho nevystraš."
„Cože?"
„Nevystraš ten hrob. Já vim, že to zní ujetě, ale von na tebe taky kouká, stejně jako ta kaple. Je to tu celý divný, proto to musel až doteď dělat takovej mrzák jako já. Nikdy tady nikdo moc dlouho nevydržel."
Už došli k bráně a starý hrobník už bez jakýchkoliv slov si vzal od Warrena svoje věci a odešel.
Bylo už skoro půl sedmé a Warren chtěl mít práci brzo za sebou, tak došel zpět do boudy, vyndal si krumpáč a lopatu a šel vykopat hrob v řadě tři.
