Efekt motýlích křídel

Ty, já a on...

Tento rok přinesl spoustu nového...

Ale najednou se v mém životě zjevil někdo, o kom jsem si myslela že už nikdy nemůže mít v mém srdci stejné místo. Byla to nezapomenutelná kapitola mého života. Paradoxem zůstává že jsem si naivně myslela že s tebou jsem na něj zapomněla...

Jak ale zapomenout na něco co už je dlouhou dobu tvojí součástí?..

Není se čemu divit když on je všechno, co jsi ty nikdy nebyl...

Tam kde ty se směješ, on mlčí.

Tam kde on stále běží, ty to vzdáváš...

Možná proto jsme teď tady...

Popravdě po našem rozchodu jsem byla zranitelnější než kdy dřív, bylo to období kdy můj největší fyzický výkon byl dojít do kuchyně a zpět...

 Taky ty stěny mého pokoje mi připadaly menší a menší... 

V tu dobu jsem procitla z nekonečného zimního spánku, i když byla půlka února..

Znovu vstoupil do mého života... bylo to vysvobození? 

To co se stalo potom jsem první chvilky přisuzovala snu... Stál tam přede mnou  a já stále nemohla uvěřit že je to pravda. 

Pak se to stalo... 

Všechny moje kousky co se zdály být tebou nenávratně poškozeny a zničeny, za pouhé dva dny stihl opravit a ošetřit...  

Ptáš se jak je to možné?..  Jak je možné že jsem dala znovu prostor někomu kdo mi dřív ublížil...

Možná protože on se narozdíl od tebe snažil napravit své chyby, on to nikdy nevzdal..

Přesně v tom je mezi mnou, tebou a ním rozdíl...

Ty dva dny, jsem dle některých členů mé rodiny vypadala šťastně jako dlouho ne...

a víš co? já jsem opravdu byla.

S ním to totiž bylo tolik rozdílné než s tebou...

Už jsem totiž pomalu zapomínala jaké to je, když mě někdo vnímá jako plnohodnotného člověka... jaké to je když mi někdo rozumí a projevuje jistou náklonnost, když vím že se s někým nemusíš ničeho bát... 

Tvoje a jeho gesta byla natolik rozdílná, že jsem vzápětí zjistila že s ním jsem našla několik věcí co jsem kdysi ztratila a hledala strašně dlouho...

Našla jsem svůj úsměv, který mi zůstal doteď...

Našla jsem s ním radost, kterou do té doby nebylo možné projevit...

Taky jsem znovu našla část citu, kterou ve mně kdysi on sám zanechal...

Možná právě v tu chvíli jsem zjistila že ať už se mezi mnou a tebou stalo za tu dobu cokoliv, on má být důvodem proč musím jít...

...

Později jsem pochopila, že jsem ho před lety musela nechat jít... kvůli tobě... aby on mohl opravit to, co jsi ty svou neopatrností a neupřímností zničil..

Vlastně bych ti chtěla i poděkovat... že jsi mi ukázal že takhle to přece být nemá.. poděkovat i za to že jsi byl tím stínem abych mohla procitnout na jeho až oslnivé světlo, co mě vytáhlo z nekončící tmy...

Děkuji ti za to že jsi mi ukázal že každý si zaslouží další šanci, když o ní bojuje...