Efekt motýlích křídel

Dopis

Odešel jsi z mého života beze slova rozloučení, co si budeme, tohle jsem si nezasloužila..

Vypsala jsem ti půlku svého života na papír... Přesněji na 5 listů popsaných z obou stran...

Napsala jsem tam věci které jsem nikdy nedokázala říct nahlas...Detailně jsem ti tam popsala všechny svoje pocity.. Smrt mého vlastního otce, můj pokus o sebevraždu, taky to co se stalo na začátku, jak jsem tě zklamala, jak jsem tě milovala.. A ty jsi tohle všechno dostal na stříbrném podnose... Jak moc jsem tě musela milovat? 

Na společné ale téměř němé cestě autobusem jsem ti je předala. Řekla jsem ti ať si to důkladně pročteš, že ti to možná pomůže mě pochopit a že když budeš mít jakoukoliv otázku ráda ti na ní odpovím...

Šel jsi pravděpodobně domů číst, bála jsem se co bude až se to všechno dozvíš..

A tak jsem čekala, na to co bude, až přečteš poslední slovo. Mohl si zareagovat jakkoliv...

Ale reakci kterou spustila moje akce jsem nečekala...

Seděla jsem tam s nimi, napjatě jsem pozorovala jestli dorazíš...

A ty jsi dorazil, na tvé tváři ale nebylo vidět porozumění na které jsem čekala ale viděla jsem na tobě jakýsi pro mě nepochopitelný vztek...

Sedl sis naproti mě a jen se díval a já se ti snažila z mírně zakalených očí slzami vyčíst závěr..

Najednou všechen hněv z tvých očí splynul s tvými slovy... Z tvých slov vyplývalo že si myslíš že ti to všechno dávám za vinu... Ale nebyla jsem to já kdo ti to v tvém podvědomí vyčítal, že?

Tak si tam tak stál a křičel, nejspíš sis v tu dobu neuvědomoval co si z těch hlasitých slov můžu vzít já... 

Víš co mi z tvých tak moc hlasitých slov tak moc ublížilo? To jak jsi řekl, že než jsi mě poznal, byl jsi šťastnější... Jak jsi to všechno co jsem ti svěřila dokázal obrátit proti mně... 

V tuhle chvilku jsem si říkala, jestli je tohle pořád ten člověk do kterého jsem se zamilovala...

Viděla jsem v ten moment před sebou úplně někoho jiného...

Myslím že ti doteď nedošla pravá podstata toho dopisu.

Ten dopis ti měl ukázat kdo doopravdy jsem, kolik bolesti se skrývá v téhle až moc citlivé bytosti, měl ti ukázat že tobě to chci říct, protože jsi byl někdo komu jsem věřila každé slovo. 

Závěr tohoto mého gesta? Vztek a nenávist. Nechápala jsem proč..

Ale každopádně ti gratuluju, tvoje reakce na mou akci, spustila další mou reakci...

Od tohoto okamžiku jsem se stáhla... Vzdala jsem to. Začala jsem se uzavírat do sebe.. na prstech jedné ruky bych spočítala lidi se kterými se teď nebojím mluvit o svých pocitech..

Popravdě čekala jsem, že ti to dojde a že mě pochopíš...

Ale očividně jsem se zase hnala za něčím co už v půlce cesty ztratilo směr.

Jen by mě zajímalo.. vyhodil jsi ho? spálil jsi ho? nechal sis ho?

Já osobně si myslím že jsi ho pár chvil po přečtení zmačkal a hodil do kamen a spálil...
Že jsi šel dál..