Survive! ✔

Ninth day outside 2/2

Bloudil jsem parkovištěm a hledal značku auto, od něhož jsme našli klíčky. Nikde jsem ho neviděl a tlačil nás čas, začínal jsem být neklidný. Kuroo se díval o pár řad dál.

,,Mám ho!" Vykřikl jsem nadšeně, ale radost mě v následujících chvílích opustila.

,,Ruce nahoru" V rychlosti jsem se otočil. Naproti mě stál chlap, mohlo mu být okolo třicítky a mířil na mě pistolí. Strnul jsem a tep i dech se mi zrychlili. ,,Hoď mi ty klíče a nechám tě žít" Vykřikl po mně. Ne. Schoval jsem svou ruku i s klíči za sebe. 

,,Můžeš jet s námi" Snažil jsem se o kompromis, byl jsem v pěkný kaši a moje pistole byla u Bokutova těla, kde mi vypadla. Byla však bez nábojů, takže by mi stejně moc neposloužila.

,,Zapomeň!" Výhružně mi s tou pistolí zamířil na srdce a ja nasucho polkl. Co mám dělat?

,,Tsukki!" Než jsem však stihl zareagovat uslyšel jsem dva vystřeli, jeden z nich mířil na mě. 

,,Nee!" Vykřikl jsem v momentě, kdy přede mně skočil Kuroo a udělal mi tak štít z vlastního těla. Následně na mě tíha jeho těla dolehla. 

Chlap naproti spadl k zemi s kulkou v čele. Kuroo nezaváhal, jen aby mě ochránil.

,,Kuroo..ššš..dostanu tě odtud, bude to dobrý" Podepřel jsem ho, odemkl auto a posadil ho namísto spolujezdce, abych mohl neustále kontrolovat jeho životní funkce.

,,Poprvé jsem zabil člověka..bylo to o mnohem jednodušší, než jsem čekal" Uchechtl se, ačkoliv tu nic k smíchu nebylo. Odkryl jsem mu ránu na břiše a podíval se na ni. Nevypadalo to dobře. Chtělo se mi brečet..a taky že jsem brečel. 

,,Dostanu tě do bezpečí, bude to dobrý" Snažil jsem se znít pozitivně, ale můj hlas byl až moc čitelný.

S řízením jsem sice neměl žádné zkušenosti, ale pozorováním Kurooa jsem základní věci pochytil. Zvládnu to. 

,,Máme auto Kuroo..přežijeme!" Snažil jsem se znít pozitivně. 

,,Miluju tě Tsukki.." Zašeptal a chytil mě za ruku.

,,Takhle nemluv! Slyšíš!" Jen se na mě usmál. Nutil mě panikařit. Auto jsem zaparkoval co nejblíž bunkru a pomohl Kuroovi ven. 

Uvnitř jsem ho položil na matraci a kvůli jeho klepání přes něj přehodil přikrývku. Rychle jsem zamířil pro lékárničku a usadil se vedle něj a vyzdvihl si ho na klín. Namočil jsem hadr do vody a začal mu ránu otírat, ale Kuroova ruka mě zarazila.

,,Je pozdě Tsukki" Kolikrát jen jsem tu větu slyšel? Všichni mi ji řekli. Všichni mě opustili.

,,Kuroo..t-to..nesmíš!" Chytil jsem jeho tvář do dlaní a slzy jako hrách mu padali na tvář. 

,,Promiň Tsukki.." Usmál se na mě. Proč se všichni před smrtí usmívají! Kurva proč! Začal jsem se klepat, jako kdybych dostal elektrickým šokem.

,,Vydrž to! Za chvíli přijde pomoc! Celou tu dobu jsi v to na rozdíl ode mě věřil..t-tak to kurva nevzdávej!" Zvýšil jsem na něj hlas a brečel mu do hrudi. Jeho mi neberte. Jeho jediného ne. Prosím.

,,Vždycky jsi pro mě byl jako měsíc Tsukki..zářil jsi mi do tmy" Přestaň! Nechci to slyšet! 

,,N-ne..p-rosím.." Můj hlas mi selhával. Přeskakoval. Připadal jsem si, jako kdybych ztrácel vědomí. Nebýt jeho, už bych byl dávno mrtvý. Třikrát. Kdyby se neohlížel na ostatní, přežil by. Kdyby nebyl tak zatraceně dobrosrdečný, žil by.

,,Ať se děje cokoliv, přežij.." Vtiskl mi něco kovového do dlaně, ale vnímal jsem to jen okrajově. Loučil se semnou.

,,Kuroo! T-takhle nemluv!" Okřikl jsem ho, ale jeho úsměv z tváře nevymizel. Byl tak klidný, tak uvolnění, beze strachu.

,,Vždycky budu vedle tebe..i když mě neuvidíš..." Mluvil dál, jako kdyby mě neposlouchal.

,,Neopouštěj mě" Vydechl jsem tiše. Můj hlas byl nyní zlomený, opouštěly mě poslední naděje. 

,,J-jen chci aby jsi věděl..že jsem opravdu rád, že jsem to stihl" Zachraptěl a z koutku úst mu stekl pramínek krve.

,,Ne! T-to já slíbil, že tě ochráním, ale..ale!" Byl jsem slabý. Nedokázal jsem ochránit nikoho, ani toho, koho jsem miloval.

,,To už jsi dávno udělal Keiji..po smrti všech, na kterých mi tolik záleželo jsi mě stále držel na nohou a donutil mě pokračovat..byl jsi moje světlo a vždy jím budeš.." Byl upřímný. Nikdy jsem nevěděl, že pro něj tolik znamená obyčejné obejmutí, chycení za ruku. Kdybych to věděl, nikdy bych ho nepustil. Zamknul bych se sním kdekoliv a zůstal tam do vyhladovění, dokud bychom nezemřeli spolu. Od začátku až do konce. Zní to jako v pohádce. 

,,N-ne..Miluju tě! Nesmíš mě tu nechat! Sám stejně nepřežiju, zabiješ mě!" Chytil jsem doslova hysterický záchvat. Vzlykal jsem, že jsem se nestíhal ani nadechnout a držel ho na hrudi v pevném objetí.

,,Nechávám tě tu právě proto, že v tebe věřím..oproti mně jsi silný Kei..věřím že to zvládneš a budeš žít za nás oba"...,,Slib mi to" To musí být ironie. Jediný silný člověk jsi tu ty. Bez tebe bych nebyl nic. Nebyl bych tu ani teď a ty by jsi žil, stáhl jsem tě ke dnu. 

,,Slibuju.." Ale miluju tě natolik, že budu žít svůj život pro tebe. Přežiju pro tebe. To je to jediný, co teď můžu udělat. Budu žít pro tebe.

,,Kei..prosím..p-polib..mě" Usmál jsem se na něj, chtěl jsem, aby jsi pamatoval tenhle úsměv, který jsem nikdy nevěnoval nikomu jinému, kromě něj. V očích se mi zračili všechny moje emoce a má nevyřknutá slova. Všechny je viděl a i on se až do poslední chvíle usmíval.

Nemusel mě zrovna dvakrát pobízet. Přitiskl jsem své rty na ty jeho, dal jsem do toho všechny své pocity a emoce. Jednou rukou jsem svíral tu jeho a tou druhou jsem mu hladil tvář. Do polibku mi vydechl naposledy. 

Křičel jsem, brečel jsem. Svíral jsem v náruči mrtvé tělo a snažil se nalhat, že nic z toho se neděje.

Podíval jsem se do své dlaně, do které jsi mi něco vtiskl, ačkoliv v tu chvíli to bylo to poslední o co jsem se zajímal. 

Akaashiho náhrdelník.

Pevně jsem ho stiskl v ruce a rozklepanýma rukama jsem si ho nasadil na krk. Přísahám, že to až do své smrti budu opatrovat..Akaashi..Bokuto..Tetsu...

Všichni tu budete nadosmrti se mnou.

Kerr_ia