Survive! ✔

Fifth day outside

Všude leželi samé mrtvoly. Kousky těl, vnitřnosti. Obrátil jsem hlavu k nohám, nedokázal jsem se dívat na ty zohavená těla, mezi kterými leželi i děti. Chtělo se mi zvracet, brečet, křičet. Přesto jsem jen tiše seděl a bolestně svíral Kuroovo ruku, ten si však na nic nestěžoval a sám mě uchopil pevněji. On sám se musel soustředit na cestu a dívat se na to, na co já jsem nedokázal. Zvedl jsem zrak, ačkoliv mě to stálo všechny síly, musel jsem trpět sním, nesměl jsem ho nechávat se v tom utápět samotného. 

Ty nechutné bestie byli všude. Venku jich nebylo vidět tolik, nejspíš byli všichni zalezlí uvnitř, svině. Autu nevěnovali žádnou pozornost, reagují jen, když ucítí člověka. Jako hladové zvíře kořist. To jsme pro ně teď byli. Lidé, kteří se nemuseli ničeho, krom jich samotných, bát, jelikož byli na vrcholu potravního řetězce, momentálně utíkali, schovávali se a byli loveni. 

,,Podle mapy tohoto města by zbrojírna měla být u kraje města..není ale záruka, že tam ještě něco bude. Kdo ví, odkud ty parchanti tohle město obsadili a jestli se tam vůbec podařilo někomu dostat." Hlásil Akaashi. Nikdo mu neodpověděl, nebylo co. Každý se teď pasoval se svým strachem opustit bezpečnost auta. 

,,Tady to je" Vydechl Kuroo tiše. Přeci jen tenhle moment nastal. Ačkoliv mě noha bolela, bylo to lepší a dokázal jsem na ní přenést váhu svého těla. Navíc jsem nemohl dovolit, aby šel Kuroo beze mě.

,,Nedovolte těm sviním vás kousnout.." Byla to slova podpory, kterou nám Kuroo popřál. Všichni jsme přikývli a v tichosti opustili bezpečnost auto. 

Okamžitě, jak jsem nasál vzduch, málem jsem se pozvracel. Kdybych snědl více než jedno jablko, nejspíš bych to doopravdy udělal. Mrtvoly povalující se všude po zemi s rozpáranými těly se za ten týden stihli rozložit a smrad tak zaplnil celé okolí. Kuroo mě s útěchou pohladil po zádech a sám začal dýchat nosem. Pro všechny to tu bylo intenzivní. Každý jsme v ruce dřímal pistoli a ostražitě pozorovali každý náznak pohybu. Kuroo i Bokuto měli jak pistole, tak basebalové pálky. Kdyby jsme vystřelili, okamžitě by jsme na sebe upozornili. Pohybují se podle základních smyslů, nedokážou přemýšlet. 

Jsou jako zvířata. Je to jejich instinkt.

V tichosti otevřel Bokuto dveře a vešel jako první. Akaashi ho opatrně držel za rukáv aby ho v případě nouze mohl strhnout stranou. Nic takového se však nestalo a Bokuto nám naznačil, že máme pokračovat. Jakmile jsme všichni vešli, Kuroo jež končil řadu za námi zavřel. Bál jsem se i dýchat, chtěl jsem už zase sedět uvnitř auta. Chvíli jsem se i proklínal, že jsem to vůbec navrhoval, ale hned jsem si za to v duchu vrazil. Byl jsem srab, jsem jím pořád a nejspíš pořád budu. Nesnášel jsem svou slabost, chtěl jsem být více jako Kuroo. Obdivoval jsem ho, jak i v takové situaci dokáže v klidu přemýšlet a starat se o ostatní. Nezasloužil jsem si ho, ale odmítal jsem se ho vzdát. Jsem sobecký, ale v jeho případě mi je to ukradnutý. Je můj. 

Bokuto s Akaashim naznačili, že se jdou podívat do druhého patra, jen jsme přikývli a sami se vydali prozkoumat tuto místnost. Bylo to tu veliký a něco tu smrdělo. Podíval jsem se na polici za pultem a naznačil Kuroovi. Byli tam pistole, včetně pár posledních nábojů. Rozešel jsem se tím směrem a natahoval se pro ni, když jsem se ocitl na zemi. Srce se mi zastavilo, nadechl jsem se a podíval se pod sebe, o co jsem zakopl. 

Pode mnou ležela mrtvá bruneta, které chyběli končetiny. Ucítil jsem zafunění a podivný skřek. Naproti se s kouskem jejího masa v ústech na mě upřela pohled ta zrůda a okamžitě po tom, co jsem si ji všiml se na mě vrhla. 

Vykřikl jsem. Snažil jsem se ze všech dostat co nejdál od ní. Chňapnul po mé noze a v hned v tu další na mě se zabijáckým úmyslem skočil. Vyděšeně jsem se díval, nemohl jsem popadnout dech. Zabije mě! Pistole při dopadu spadla pod pult a byla mimo můj dosah. Vystrašeně jsem zavřel oči. Promiň Kuroo.